Jan Kropik

Mrtvé domy

2012-02-08T18:42:00.003+01:00

Stále častěji se setkávám s přístupem, který bychnazval „kapitalistický či developerský funkcionalismus“ (se vší úctou kterouk dobrým developerům mám, vhodnější slova jsem nenašel).

Nejprve se stanoví hmota, rozumějte objem stavby. Aby tonebyla nuda, trochu se s tím kusem objemu pokroutí. Pak přichází na řadufasáda. Ta obalí ty prapodivně pokroucené tvary. Dílko musí být kontextuální,takže se zvolí lokální materiál, a tím je vše vyřešeno.

Takže například, v Haagu staví tyhlety 3 prsty. Protožeuž celoprosklené fasády neletí (postmoderna volá zpět po okně), udělá se tos okny. (Navíc, sloupy skeletu uvnitř zabírají prodatelné m2, takže senosná konstrukce stěhuje zpět do fasády). Dají se na to cihly, protože v Holandskuje přeci cihla tak kontextuální. Výsledek je fasáda s pro mě velmizvláštním poměrem otevřeno/zavřeno, dům působí neuvěřitelně těžce a těžkopádně,a ještě k tomu neuvěřitelně uzavřeně. Tato uzavřenost, spolus nekonečností opakující se fasády zpravidla na nějaké pravidelné mřížce,je obecně znakem těchto domů. Působí ohromně těžce a hmotně, skoro ažnedobytně. A tak zatímco z doby postmoderny máme ohromné množství staveb,které bych nazval „hrad“ nebo „zámek“, tady mi to asociuje na jediné. PEVNOST.

...třebacestou na letiště v Eindhovenu jich je celá familie...

Co je ještě zajímavé? Že po napsání této úvahy jsem narazilna projekt obchodního domu od architekta Chipperfielda do Vídně, který se tímtozpůsobem uvažování a tvorby dokonce chlubí!

http://www.worldarchitecturenews.com/index.php?fuseaction=wanappln.projectview&upload_id=1159

Slova jako vitalita nebo život jdou naprosto mimo, toto jsoupro mě MRTVÉ DOMY.

+ na ukázku taktoo Chipperfieldovi píše Wolf D. Prix z ateliéru Coop Himmelblau:

http://www.coop-himmelblau.at/site/

Inspirace?

2012-01-26T11:39:00.000+01:00

LeCorbusier ve své slavné knize Za architekturu vyzval architekty, aby sevzhlédli v eleganci inženýrských děl, mimo jiné LODÍ. Je zajímavé podívatse na díla francouzských architektů a architektů ve Francii pobývajících apoložit si otázku, jestli čtení Corbusiera nějak neovlivnilo jejich imaginaci.Posuďte sami

[Le Corbusier, Za architekturu]

[Jean Nouvel, Nemausus Experimental Scheme bydlení]

[Massimiliano Fuksas, Hamburg porto vecchio district]

...nyní se podívejme na některá díla české architektury.

(Hölzel a Kerel, Palác Myslbek)

(Jakub Cígler, návrh Florentinum)

(DaM, návrh Novomlýnská brána)

(Šrámková architekti, Fakulta Architektury ČVUT)

Čím to, že se u všech z nich opakuje téma MŘÍŽE?

The End of Space

2011-12-22T16:04:00.003+01:00

Have younoticed how the amount of advertising on Facebook is gradually increasing? Howit crawls more and more into Gmail, or how it takes over gradually more andmore space in the news pages? How those irritating ads on Youtube suddenly appeared?How more and more ads are around in the cities? And in the TV?

The resultis, unfortunately, that the biggest “value” of the space now is for advertising.In other words, when space is used for advertising, one obtains for it thebiggest amount of money, far bigger than if they used it for any other purpose.Use of space for advertising is preferred to using it for any other purpose.

Why isthat? Well, the architecture of current world (=how the current world isnowadays organized) is based on one thing: The free global market. This meansthat anyone on the Earth can compete with anyone else. And, as they compete,they try to attract you/us to them, they are all competing for us.

So, whilethe Modern era favored the space for cars, nowadays the space is for the “consumeristculture”, leaving the human needs of ‘people’ far behind.

Ateliér

2011-11-21T20:51:00.001+01:00

Můj ateliérový projekt na tento semestr bych popsal jednouvětou asi takto: Poznej, jak hloupý jsi.

Každý týden si myslím, že už konečně vím, o čem ten projektje. A každý následující týden zjistím, že to byl teprve další z mezikroků.

Snad ještě nikdy se mi nestalo, abych teprve po 2 měsícíchpochopil, co je moje zadání. Asi za to může ta přílišná sebejistota, se kteroujsem začal a kterou učitel bravurně nabořil drobnou úpravou mnou zvolenéhozadání. Uff, tak tento týden už snad zase o stupínek víc vím, o čem to je, ajsem upřímně zvědav, co si budu myslet ten další týden.. Mmm, do Vánoc zbývá 5týdnů a 12. ledna je finální prezentace a výstava.. super timing:(

My Generation

2011-11-20T20:07:00.001+01:00

Někdy v týdnu ke mě opět (za poslední rok užponěkolikáté) dobrouzdala otázka, o čem že to ta naše generace je. (Inspirováno mexičanem Michelem Rojkindem a workshopem Dostavba Staroměstké radnice) Hned mě alenapadlo, že to je opravdu hodně široké téma, že spíš napíšu, jak to vidím já,co ze mě by pod tento nadpis mohlo patřit. A sepsal jsem pár slov, tady jsou:

DOX

Akropolis

Letná

čajovny

Lucerna

Prague Conspiracy

Discoballs

Tatabojs

Ecstasy of SaintTheresa

Sto zvířat

Samotáři

(psáno kurzívou = typické i pro “předchozí” generace)

No, je totakový spíš první nástřel...

Debussy v Amsterdamu

2011-11-20T19:52:00.001+01:00

Druhého listopadu jsme měli s naší ateliérovou skupinounaplánovaný koncert v Amsterdamu – akce v rámci našeho letošníhoateliérového tématu Hudba a architektura (btw. Jehlík z toho byl nadšenejkdyž jsem mu to před týdnem v Praze vyprávěl, říkal Pche a já tu zadávámněco tak trapnýho jako Vesnice XY:).

Takže jsme vyrazili. Cesta vlakem, pak tramvají... naveřejnou zkoušku večerního koncertu. Následoval oběd v Nemu, konkrétně v kavárněv přízemí této budovy od Renza Piana. Pak návštěva nové Koncertgebouw,která by snesla kritický článek na téma Hypermarket pro kulturu aneb jak todopadá když se za málo peněz začne stavět něco pro kulturu...

Večeře byla v jedné z luxusních restaurací, kde senaše skupina včetně učitelů po dlouhé době sesedla pospolu. A pak už hurá nakoncert.

Tam jsem pochopil, co to znamená prožívat hudbu. Orchestr napodiu, pod vedením japonského dirigenta, se rozšmydlal, až to znělo, jako že sevalí hora kamení. Debussyho hudba měla skutečně silný účinek, navíc jak se muzikantido nástrojů řádně a naráz opřeli, byl „tělesný“ zážitek z hudby opravdusilný. Bravo!

Víc psát

2011-11-20T19:51:00.001+01:00

Skoro pocelou dobu, co jsem tady, mě daleko víc než psaní o cestování a podobných akcíchnapadají různá zamyšlení. Ani nevím, čím to vlastně je. Ale, abych Blog zasetolik neochuzoval, zkusím se trochu namotivovat a něco čtivého napsat. Auvidíme, možná i nějaké z těch zamyšlení přihodím...

Vidím ŠPATNĚ? aneb Ze soutěžních podmínek společnosti KOMA

2011-10-06T14:38:00.001+02:00

„Pozemek se nachází mezi blokyobytných budov a je užíván jako odpočinková plocha s lavičkami. V současné doběje nepoužívaný, bez údržby.“ (je užíván a zároveň nepoužívaný?)

„(...) stavbaby neměla přesahovat výškově okolní zástavbu, která je v daném místě na úrovni4.NP.“ (ehm, a co tyto? A že jich tam je...)

Ze severnístrany je pozemek ohraničen ulicí Gutova, ze které je přímo přístupný, z východní,západní a jižní strany jsou pozemky náležejícím k sousedním bytovým domům. (zjihu přístupný není?)

Opravdu,palec nahoru této kvalitě!
http://www.koma-modular-construction.cz/koma/public/cs/o-nas/aktivity/architektonicka-soutez

...podle mě ale spolu související

2011-09-24T19:38:00.001+02:00

Tak už jsem si ho taky koupil. Nový zámek, na kolo. Takový,jako mají skoro všichni tady. Ten nepřeštípnou.

Kupujeme si čím dál dražší věci. A k nim čím dálfestovnější zámky.

Je to paráda, být v čím dál bohatší společnosti. Nakupovat.Ale zároveň se čím dál víc bát. Strach.

Paříž, Londýn, Šluknovsko... Nůžky se rozevírají čím dálvíc.

http://massiveattack.com/blog/2011/08/10/media-reaction-to-the-riots/

Možná zdánlivě nesouvisející storky

2011-09-19T00:41:00.002+02:00

Přeštíplý zámek od kola. V centru města. Kolo pryč. Jdu domů pěšky .....

Mám problém s autem, pomohl byste mi? [Otáčím se k chlápkovi, co na mě mluví z otevřeného okýnka zaparkovaného auta] Potřebuju dokoupit brzdovou kapalinu a nemám teď u sebe dost peněz, půjčil byste mi nějakých 8,12 Eur? Bydlím poblíž, tak bych s vám večer ozval a peníze vám vrátil, tady je moje číslo, prozvoňte mě, ať mám vaše číslo. [Otevírám peněženku, vyndavám 10Eurovou bankovku a podávám mu ji]. Můžete víc? [Říkal jste 8až 12, přidávám 2Eurovou minci.] 15? [s 12 to zvládnete] ..... [SMS: Říkal jste, že se mi v pátek večer ozvete a vrátíte mi peníze, co jsem vám půjčil, kde se potkáme?] .....

Budeme organizovat symposium pro náš ateliérový projekt. Mělo by to mít nějaké téma. [Naše téma je hudba a architektura.] Hudba a architektura je příliš obecné, měli bychom zvolit něco konkrétnějšího, lidé chodí na sympozia s konkrétnějším tématem, třeba posledně jsem byl na symposiu o Přístavních městech. [Mně se nelíbí, že výběrem konkrétního tématu si zužujeme možnost toho, že tam někdo vystoupí s nějakým pro nás neočekávaným nápadem] .... Pak je tu otázka. prezentací. Je nás 15, když každému dáme 20 minut, tak je to na moc dlouho. [Co zkusit Pecha Kucha, každému dát 5 minut?] Zvládnout prezentaci stylem Pecha Kucha je hodně náročné pro prezentující. [Dobře, co dát každému 5 minut?] To se zas člověk nedostane moc do hloubky. Navíc budeme mít to téma. [To znamená, že ti co nebudou tématu vyhovovat nebudou prezentovat?] jj, stejně někteří ty školní prezentace nesnáší a nebudou chtít prezentovat. [Jsem proti tomu, aby mohli prezentovat jen ti, co budou zapadat se svým projektem do toho tématu.] ..... Takže jaké zvolíme to téma? .... Co kompozice, to je společné pro architekturu i hudbu. [To mi připadá moc triviální, co spíš něco víc nevšedního?] Podle mě kompozice totiž nejspíš lidi napadne, když se řekne hudba a architektura. [Právě proto bych to nedělal, děláme výzkum a budeme ho chtít prezentovat, tak bych spíš volil něco, co naopak lidi nenapadne]..... [Pořád mi vadí, že tématem omezujeme to, kdo z ateliéru bude na symposiu vystupovat a kdo ne.] .....

Večer. Jedeme na kole do centra. Dva. Před námi týpek, taky na kole. Najednou brzdí, otáčí se, vrací se kousek zpět. Zvedá brašnu podobné té na notebooky. Ptám se Tomáše: Ta taška tam ležela, ne? Než jsme stihli zabrzdit jsme okolo něj projeli. Vracíme se. Říkám, byla to vaše taška? Muž říká ano. Nesledoval jsem ho, takže nemůžu dosvědčit opak. S Tomášem nasedáme na kola a pokračujeme do centra. .... Ohlížím se zpět, týpek s brašnou už naším směrem dál nepokračuje, šlape si to na opačnou stranu .....

EIN dhoven

2011-09-04T14:47:00.002+02:00

You can walk there
Tak přesně toto byla odpověď chlapíka v infostánku nádraží, když jsem se ptal kterým busem do nejbližší stanice u mého ubytování. Samozřejmě nemohl vidět ty 2 veliké kufry, které jsem měl v úschovně... Ale ta samozřejmost a elegance jeho odpovědi byla dechberoucí. Tak mě napadlo, že by to bylo vlastně fajn, kdyby Idos na některé dotazy ohledně spojení vracel místo metra a tramvají odpověď typu „7 minut pěšky“. To je totiž třeba z Ipáku na Karlák, z Václaváku do Riegráčů, z Národky k Palladiu...

Where innovation starts
Heslo TUe, mé místní university (Technische Universiteit Eindhoven). Prověřím během semestru nakolik je to pravda, každopádně fakt, že fakultu Architektury, stavitelství a plánování během prázdnin přejmenovali na fakultu Built Environment (máme pro to vůbec český ekvivalent?) o něčem svědčí. Mimochodem mě napadá, že Jehlík taky o přednáškách mluvil o prostředí, a ne o domech.

Co se týče kampusu, tak je to ale modernistická tragédie z nějakých 60.- 70. let. Aspoň z hlediska z tvorby prostoru. Takové spíš sídliště, velké krabice rozmístěné na pravoúhlé souřadnicové síti z víceméně náhodně volenými proměnnými. Na zemi auta, a na ní nebo na sloupech posazené budovy propojené mezi sebou v úrovni 2. podlaží prosklenými chodbami. Ale zlepšuje se to, dostavují se nové budovy, staré předělávají a některé spojovací průchody mezi domy se uzavírají, takže jsou lidi nucení vyjít z tohoto protrubkovaného organismu aspoň na chvíli ven.

That ugly building in the center
Celé město je silně industriální, což je znát na každém kroku. V centru za posledních 10 let pracoval mimo jiné i Ital Massimiliano Fuksas. Poslední jeho intervencí je budova Blob, která je jedněmi opěvována a druhými nenáviděna – jako například paní ve studentském centru, která popisovala spolužákovi cestu k papírnictví stylem „za tou ošklivou budovou v centru co vypadá jak nějaká hora“. Neshodnou se nejen místní běžní občané, kteří jsou zřejmě zvyklí na industriální look města a považují ho za normální a samozřejmý, tak ani lidi na fakultě architektury. Pro mě je to ale italská elegance a poetika.

? Euro
Co mě hodně překvapilo je, jak moc je tady draho. Třeba SMS z Vodafonu tu stojí 9 centů, teplé jídlo na kampusu 5 Eur, a pokud by vám přišlo divný, že tu všichni pijí malý pivo, tak je to tím že půllitr stojí v místních hospodách kolem 4.60.

Nové dobrodružství

2011-08-14T23:15:00.004+02:00

Od 1. září v Eindhoven, Holandsko!

KSU homepage

2011-01-19T07:41:00.010+01:00

www.k-state.edu

...they made my orange backpack purple!

Novohradky

2010-11-01T11:35:00.006+01:00

Přijeli, popili, prošli se, popili... A bylo to bezva:) Mařenko, díky za organizaci, za péči, za starostlivost, za noční navigaci k chatě...
Tu aspoň pár fotek ze zdolávání Kraví hory:

...z okolí:

...a z Dobré Vody:

Sečteno, podtrženo

2009-12-06T15:50:00.000+01:00

Po skoro půl roce zpátky doma je již dostatečný odstup pro to, aby člověk mohl hodnotit.

Bylo to jiné, než jsme čekali. Škola byla náročnější, než jsme si mysleli. Ale zase nám toho dala nad očekávání. Na party se chodí často a pije se tam ten nejhorší a nejlevnější alkohol. Do Walmartu je to bez auta zatraceně daleko. Mladí američani se neumí chovat, neumějí použít kapesník a zývají s otevřenou pusou. A mnohé slečny chodí oblečené v teplácích a holinkách.

Procestovali jsme daleko víc, než bych si dokázal představit. Mluvit anglicky a přemýšlet v angličtině je daleko jednodušší, než jsem čekal. Ve státech je spousta příjemných a kamarádských lidí, kterým se daí věřit a kteří pomůžou, když to potřebujete. Taky je tam spousta zatraceně chytrých lidí. A těch tlustých je tam vážně hodně málo.

Během půl roku se stane velká spousta věcí. Člověk si vyzkouší spoustu věcí, které chtěl, do kterých byl nadšený a kterým věřil. A zjistí, že málo co je tak jednoduché, jak se zdálo. Po půl roce zpátky a několika různých prohrách (tou poslední byla zpráva mého italského zaměstnavatele-architekta o tom, že o Vánocích mizí zpět do Itálie) postupně přicházím o to „americké“ nadšení a široký úsměv. Spousta věcí asi prostě nejde tak snadno.

Naštěstí si ale vybavuju slova učitele z ateliéru na kansaské škole Torgeira Norheima „Keep going.“ A o tom to asi všechno je. Nevzdávat se a snažit se dál. A užívat si ten proces cesty za něčím...

Kalifornie je jen jedna

2009-12-05T12:31:00.020+01:00

V Las Vegas nás opouští Jana a David. S Ondrou pokračujeme směr západ, do LA, kde nás na předměstí ve vesničce Yorba Linda čeká Ondrova kamarádka Verča. Program prvního dne je jasný - prohlídka Hollywoodu.

Musím však přiznat, že se jedná o nejšpinavější místo, jaké jsemkdy v USA viděl. Stejně tak zbytek LA, kde jsem mimochodem během 2denní návštěvy viděl více bouraček, než za celý rok v USA dohromady.

Den druhý jsme navštívili Walt Disney Concert Hall od Franka Gehryho. Špičková architektura, Gehryho patrně nejpovedenější dílo. Dokonce se nám i podařilo náhlednou do samotné koncertní síně, která působí daleko komornějším dojmem, než byste u sálu pro 2200 lidí čekali.

Následuje přesun na jih od města do zátoky Long Beach, kde kotví slavný zaoceánský parník Queen Mary. Ten den bohužel uzavřený, necháváme se proto zlákat na prohlídku sovětské ponorky, která kotví hned vedle. Periskop funguje, stejně tak prý všechna hejblátka a udělátka. Jen tak vědět, kterým kolečkem otočit...

Večer jsme pozváni na Verčinu narozeninovou party (kéž by tak místní mládež mohla pít alkohol - dalo se s nimi vydržet až poté, co jsme jim v obchodě tajně koupili pivka). A ráno vyrážíme na prolídku Getty Centra (opět architektonická špička – Richard Meier) a přes krásné pláže Santa Monicy ukrajujeme míle směrem na sever po highway číslo 1, která se elegantně kroutí a zasekává do svahů při oceánském pobřeží.

Dva dny jízdy na sever jsou vyplněny překvapivými zážitky – poklidná Santa Barbara s plážemi hned pod horami a luxusním západem slunce, slunné Malibu, tuleni, maják, surfaři, šumění oceánu, městečko Santa Cruz s vskutku evropskou atmosférou...

A už vjíždíme do hippie města San Francisco. Ano, právě zde se odehrávaly ty nejhustší party z období hippies, party plné pestrých barev, hudby a tak dále... Město nás přivítalo zataženou oblohou, o to větší překvapení pak přineslo den odjezdu, kdy sluníčko proměnilo toto příjemné místo v oázu pro život.

Největší vychytávkou našeho pobytu v SF byl hostel Green Tortoise. Zde jsme strávili 3 dny, během kterých jsme potkali spoustu cestovatelů z celého světa. Jedna dvojice, která už cestuje po USA 2 měsíce a má pak zamířeno do Austrálie. Anebo skupinka 3 Kanaďanek, které nás svým vyprávěním zabavily na celý večer. Krom toho jsme se s lidmi z hostelu absolvovali Pub Crawl – od baru k baru jsme procházeli noční Frisco, co bar to alespoň jeden drink.

Věznici Alkatraz jsme pochopitelně nemohli vynechat. Dokud byl plný lidí, bylo vše ok, ale k večeru, kdy jsme v areálu zůstali téměř sami, začaly řady prázdných vězeňských cel a omšelé zdi nahánět hrůzu.

Druhý den jsme si proto jeli vylepšit náladu do Golden Gate parku, kde jsme nahlédli do De Youngova muzea (architekti Herzog & de Meuron). Zde jsme se přidali na organizovanou prohlídku muzea. Paní průvodkyně byla skutečně špičková znalkyně umění a k tomu výborná vypravěčka, a nám tak proměnila návštěvu muzea ve velmi silný kulturní zážitek.

Nemůžu se nezmínit o místní specialitě – tramvajích-lanovkách, které zdolávají místní extrémně prudké ulice. Při jízdě po jedné z tras máte možnost shlédnout nejprudší uličku SF – kroutí se odvážně dolů ve sklonu 31% a smí se po ní jet jen 5mil v hodině.

Po třech krásných akčních dnech opouštíme město. Více na západ už to autem nejde, a tak po 3 týdnech jízdy výhradně na západ a následně sever jedeme, pozor!, na východ, do Yosemit. Hned při přijezdu máme štěstí – na louce hned u silnice se promenuje medvěd. Fotíme, zíráme, o kousek dál fotíme výhled do údolí a pokračujeme do kempu.

Vrchol Half Dome je prý jedním z nejoblíbenějších cílů – a skutečně, cesta nahoru připomíná Václavák. Po řetězech se v nekonečném zástupu pomalu přibližujeme vrcholu. Ještě propagační foto, a hurá kolem vodopádů zase zpátky do údolí. Kvalitní 9 hodinový hike si zaslouží odměnu - pivko a opečené maso v kempu.

Yosemity jsme z časových důvodů nuceni opustit a směřujeme k jezeru Tahoe, kde jsem si vymyslel pěknou lumpárnu – vytáhnu Ondru na kolo. Podrobnosti v článku zde:
http://www.mtb-blog.cz/%5Bcategorypathfirst%5D-5

Následuje noční jízda dále na východ, do Salt Lake City. Jízdu po dálnici skrz Salt Lake Desert bych si příště radši odpustil – uznejte, kdo byste chtěli řídit 30 kilometrů rovně? Salt Lake nám bohužel ukázalo svou odvrácenou tvář – celou naší navštěvu pršelo, a to tak silně, že jsme se před odjezdem museli v garážích sušit ručníkem a kompletně se převléknout. Přesto si troufnu tvrdit, že Salt Lake musí být za pěkných dní velmi příjemné místo, plné zeleně a pěkné architektury, navíc obklopené ze všech stran horami (ostatně si asi pamatujete na zimní olympiádu v roce 2002).

Zbytek cesty je o nekonečném ukrajování mil směrem na východ do Kansasu. Řídíme dnem i nocí a playlist v mém telefonu byl již mnohokrát přehraný. V přihrádce palubní desky objevujeme klenot zakoupený prý společně s autem – album A New Stereophonic Sound Spectacular od Hooverphonic. Hodně vydařená věc se silnou atmosférou, dokonalá pro noční drive po nekonečných pásech dopravních tepen.

Příjížíme do Manhattanu. Živí, zdraví a plni zážitků. Zbývá už jen prodat stan a další přebytečné věci, rozloučit se s Rossem, Sarinyou, host family a vůbec všemi, co jsou ještě v Manhattanu, zabalit a jet domů. Uteklo to!

Všechny barvy červené

2009-08-03T23:56:00.000+02:00

Dovolte, abych nejprve představil tým:

Sadzi (David) – mistr 3D tetrisu, navigátor, horský vůdce, flagmatik na druhou

Jana – vždy se postará, aby vše bylo včas a správně, slečna do pohody, účetní na druhý pokus

Ondra – mistr Bangu, (záchranná) brzda, nadšenec

a já – neohrožený řidič, DJ, tmel

Pokračovat budu pár radami:

1. Poslední květnové pondělí mají Američani volno
2. Když mají Američani volno, vyráží na celý víkend do přírody
3. Kempy v amerických národních parcích lze rezervovat předem po internetu

4. Spát v autě se dá před motelem Super 8 v Moabu :(

Začli jsme parkem Arches. A oním přenocováním... V Arches je jeden oblouk větší jak druhý. Vlastně takové české Pravčické brány. Jenže větší a červené. A čas od času padají.

Následuje park Canyonlands. Je přesně na druhé straně od známeho centra turismu Moab než park Arches. Na Dead Horse Pointu shlížíme do kaňonu řeky Colorado a šupem pokračujeme do další části tohoto parku – The Needles.

Tento kraj plný pískovcových špiček, bochníků chleba a hub (nebo spíš půlitrů s pivem?) si mě okamžitě získal. Autem jedeme po prašné cestě doslova doprostřed ničeho. Nikým nerušeni šlapeme po úzké pěšině. Ta v jednu chvíli vystoupí mezi skály a pokračuje po louce brázděné tisícem ještěrek. A o kus dál se cestička pro změnu zanoří mezi skály a my mizíme mezi bloky skal do neznámých hlubin...

Nenavštívit Death Valley by bylo chybou. Podivujeme se nad cenovými nabídkami místních průvodců a vydáváme se testovat Mazdičku na prašné + kamenné cestě. Naštěstí přežila.

Krátká zastávka u přehrady Glenn Dam spojená s její prohlídkoiu je následovaná příjezdem k severnímu okraji Grand Canyonu. Překvapivě hodně zeleně, říkáme si.

Druhý den ráno zahajujeme sestup. Lesa ubývá. A teplota stoupá. Když budeme dobří, dáme to do dvou třetin a ještě za světla zpátky. Cestou se dozvídáme, že se dá za den zvládnout dojít z severu na jih či obráceně. Což je plán pro příště, tentokrát jsme dali na rady turistického průvodce a u vodopádů Ribbon Falls to otočili nahoru. Stihli bychom to.

Bryce Canyon je, stejně jako Arches a Canyonlands, také v Utahu a také pískovcový. A přesto je jiný, než parky výše zmíněné. Navíc to bylo právě tady, kde jsem poprvé uviděl Čínskou zeď a Tower Bridge. Nevěříte?

Poslední na výčtu je Zion, dle mého názoru nejturističtějsí z navštívených parků (mnohé chodníčky tu totiž jsou vybetonované). Tenhle park má pěkně hluboké údolí. A řeka jím protékající má pěkně úzké koryto. Rozhodli jsme se ho prolézt. Půjčili si boty, neoprenové ponožky, nepromokavý batoh a hůl a vyrazily do místa zvaného Narrows.

Zážitek číslo 1! Voda byla v několika místech po pás. A v jednom místě až... viz foto.

Prochodili, vyfotili, přežili. Parku Utahu (*pozor – Grand Canyon je v Arizoně) jsou parádní, a překvapivě každý jiný. Rozhodně doporučuju, nudit se zde nebudete!

PS. Opalovací krém s faktorem 15 vám stačit nebude. Ani když ho budete mazat 4krát denně. Ověřeno...

Colorful Colorado

2009-06-20T05:25:00.000+02:00

Jsou místa, kam se člověk vrací rád. A pro mě je jím například Boulder v Coloradu. Navíc je při cestě do národního parku Rocky Mountains. Takže proč se nezastavit :-)

Boulder byl vlastně první zastávkou našeho 30 denního tripu. Ubytovali jsme v hostelu, prošli si kampus (v porovnání s Manhattanským závist) a šli na místní nákupní ulici Pearl Street (prosím neplést s tou pražskou), kde jsme si (v mém případě opět) pochutnali na večeři v Cheese Cake Factory. A ráno už hur(á) do hor.

Kemp jsme si vybrali přímo v národním parku. A rovnou plácek s parádním výhledem na hory. Jak se později ukázalo, podobně v přírodě jsou i ostatní kempy v amerických národních parcích. A stejně tak ani v těch ostatních nejsou sprchy.

Letos byla opravdu dlouhá zima. A tak je trail již od začátku u parkoviště na Bear Lake (2200 m.n.m. prosím) zakryt sněhem. Vystoupali jsme skoro až k Emerald Lake. A při cestě zpět do kempu jsme si ještě prošli trasu k jezeru Cub, kde jsme si pořál lámali hlavu nad tím, proč tolik turistů nosí na zádech „kufr“. A ono to byla matračka pro bouldering.

Druhý den následoval výstup na Twin Sisters Peak. Vrchol je ve výšce 3483 m, ale zas taková dávka to nebyla – začínali jsme na 2707m. Avšak, na dýchání ta výška rozhodně znát byla. Nahoře na kopci jsme s sebou měli nejen Janču, ale ještě jsme potkali 3 další slečny, které pracují v místním YMCA. Kdybych měl lepší paměť na jména, tak se o ně podělím.

Na kopci se nám ukázal svišť. Měl dovádivou náladu – panáčkoval, běhal okolo nás. Snad by i zobal z ruky. Dole u jezera Lily byl zas krásný výhled na nejvyšší horu národního parku – Longs Peak 4345m. Příště půjčuju mačky a cepín a jdem na něj.

Den třetí byla poslední trasa v Rockies – k nádherným jezerům Loch a Mills. Příšera se před námi schovávala, stejně tak vrcholky kopců. I tak, nádhera.

Rockies opouštíme po vyhlídkové silnici Trail Ridge Road, kterou jako by právě pro nás otevřeli v pátek ráno. V nejvyšším bodě stoupá do 3713m, a je podél ní několik pěších odboček k vyhlídkám. Následuje zastávka u Grand Lake a zanedlouho mávám „na viděnou“ sjezdovkám ve Winter Parku (viz starší články). A hurá do Denveru...

Prohlížíme si centrum města. A mě vrtá hlavou, co je to za budovu, ta co tak odvážně „vystrkuje špičku“ do náměstí. Jdeme to omrknout. Fotíme z venku. A přestože je v opravě, nedá mi to a jdu ji prozkoumat zevnitř. Uvnitř si, i přes všechny ty šikmé tvary, připadám hrozně příjemně. Jako by vše bylo přesně tam, kde má být. Záhada dostala během chvilky rozuzlení .- autorem stavby je architekt Daniel Libeskind.

S Denverem se loučíme počesku – návštěvou české restaurace na 151 Sobo St. Dáváme si kachnu. S knedlíčky. Zelíčkem. A plzničkou.

Hurá na letiště vyzvednout Davida a trip vstupuje do fáze 2.

Peter Pran řekl “Nice space”

2009-05-17T04:01:00.000+02:00

Byl to víc jak 3 měsíční boj. Pořád jsem se snažil přijít na to, co že to po mně učitel vlastně chce. Nezbylo, než se snažit. A hledat...

Norman Foster, Renzo Piano, Richard Rogers, Loius Kahn, Oscar Niemeyer... se stali mými kamarády na následujících několik týdnů. K nim ještě připočítejme UN Studio, Coop Himmelblau, Herzog & de Meuron, Massimiliana Fuksase, Rem Koolhaase, Zahu Hadid a Petera Prana z NBBJ.

Byla sobota 2. května. Za mnou dvě probděné noci. Plakáty vysely, modely taktéž vystavené. A 7 členná kritická porota připravená. Zmíním aspoň 3: Náš učitel Torgeir, velmi bystrý Steven Hardy a také již výše zmíněný norský architekt Peter Pran. Mohlo se začít.

Na začátku byla cítit značná nevozita. Bodou hodní? Nebo si nás podají? Naštěstí, první varianta vyhrála. Naše projekty se jim líbily a moc se nešťourali v detailech.

Moje řada přisla ve 3 odpoledne. Začal jsem, povídal, povídal... a Peter Pran ukázal na jeden z renderů a říká „Nice space.“ Jak si na tuhle větu znovu vzpomenu, říkam si, že to asi úplná tragédie nebyla...

V šest bylo po všem. Všichni odprezentováni, a totálně zničeni. Diskuze nad projekty se přesunula k učiteli domů a pokračovala až do noci. Tady snad malou poznámku: Kdo byste se obávali, že bez čísla popisného dům nenajdete, pak vězte, že se jedná o typický příklad „domu architekta“ – stačí vědět název ulice, a pak už na první pohled poznáte sami :-)

Tak a teď už dost chlubení a hurá do práce, ještě je třeba dokončit ostatní předměty. Achjo.

Velikonoční party víkend

2009-04-18T17:13:00.000+02:00

Ve čtvrtek architekti zdrhli z ateliérů a šli pařit. A vzhledem k tomu, že to nedělají často, pařili o to víc. Obzvlášť Terčin ateliér. (Tihle típci v tom ateliéru nikdy nejsou, takže se ani nedivím, že jim nechybí energie). Muziku mixuje Dustin ode mě ze studia a daří s mu to dobře – styl Groove Armada, Basement Jaxx apod. nám naprosto vyhovuje. Užíváme si příliv muziky a odcházíme mezi posledními.

V pátek je na řadě koncert. Pat z vedlejšího studia zpívá, Mike z mého ateliéru - pozor velké překvapení - hraje na bubny! A k tomu ještě mají doprovod na klávesy, housle a kytaru a dvě sličné zpěvačky v pozadí. Dekadentní atmosféru skvěle dotváří prostředí, ve kterém se nacházíme – útulná prodejna knih :-) ...fotila Kamča.

Je tu sobota – celkem tradiční party mezinárodních studentů u jednoho frantíka. Komentoval bych slovy „Nothing special.“

Přichází neděle. Mám pozvánku od přátel architektů na nedělní velikonoční oběd. Beru pomlázku (kterou mi z Čech přivezl táta) a jedu na ně. Příjemné odpoledne s porcí dobrého jídla, klábosení, předvedení českých velikonočních tradic :-) A následně film, u kterého jsme všichni postupně usnuli. Venku počasí že by psa nevyhnal, nechávám se tedy odvézt autem a kolo vyzvedávám až ve středu. To už, pravda, zpátky v silně pracovním zápřahu.

Na horách!

2009-04-17T00:30:00.000+02:00

Táta jede v dubnu na konferenci do Knoxville. A já chci na delší víkend zmizet z Kansasu. To zní jako plán!

V pátek zatahuju školu a Vanda mě veze na letiště. Dva lety a už vystupuju v Knoxville. Tátovo letadlo má zpoždění, ale nevadí čekám až se dočkám. Jedeme do hotelu, klábosíme s taxikářem, jdeme na večeři a prozkoumáváme staré centrum města.

A ráno brzký budíček, půjčit auto a hurá na kopce! Ty nás příjemně překvapily. Jsou pěkné, vysoké, a vedou v nich vtipné cesty. Jako třeba ta úplně první – potok se přechází po lehce otesané kládě, se zábradlím po jedné straně. Navíc v noci mrzlo, takže to výtečně klouže. Cestou prolézáme skrz jeskyni, stoupáme pod převis, místy se radši přidržujeme ocelových lan – cesta je totiž opět namrzlá.

Parkujeme u chaty. Od ní je to asi 300 metrů na vrcholek hory Mt. Le Conte, na které se nám představuje panorama Great Smoky Mountains. A nevěřili byste, co může příroda vytvořit za krásu – to je prosím námraza na stromech.

Druhý den vyrážíme k vodopádům. Cesta by měla vést podél řeky. Měla by, kdyby jí do cesty nepřišlo pár kopců a skal. Takže se houpeme do kopce a z kopce... Vodopády však stojí za to, oblazli jsme je celé dokola, abychom si na ně mohli šáhnout ze všech stran. Cestou zpátky pak stopujeme srnky a fotíme je, jak brodí řeku. Paráda!

Třetí den (toť prosím alternativa k managementu a ateliéru) se jedeme podívat do indiánského muzea do Cherokee. Při cestě zpátky, skrz průsmyk v horách, fotíme – v místě, kde v sobotu bylo na tričko, v pondělí sněží :-)

Je úterý ráno, já hupky hupky na letiště a do Kansasu, táta na konferenci a do New Yorku...

Na podruhé a ještě lépe

2009-03-19T06:25:00.000+01:00

Jarní prázdniny. Původně jsem chtěl jet do Chicaga. Sehnat pár dalších lidí a vyrazit. Plán vypadal jednoduše, ale marně jsem hledal spojence. Všichni měli namířeno jinam.

A pak jsem jednoho dne při obědě potkal Rosse, kamaráda z ping pongu. Že prý jeden s partou přátel lyžovat do Colorada. Jen na dva dny, a do nějakého malého střediska. Nevypadalo to zpočátku nějak extra, ale...

...pak se ukázalo, že ta partička lidí vyráží z Wichity a že můžu u Rosse před výletem přespat u jeho rodiny. A taky, ve Wichitě bydlí Jill, což slibuje příjemnou exkurzi po místních barech. To už začíná znít jako plán. A když k tomu ještě připočtu, že přespávat budeme v Boulderu, není o čem diskutovat.

V pátek večer začínají prázdniny. A to oslavou Christininých dvacetin. Už dlouho jsem na žádné party nebyl, doslechl jsem se z Čech, a tak vyrážím. A stojí to za to. Jdu spát jen tak tak, a v sobotu odpoledne mě už Ross vyzvedává u dveří našeho apartmánu.

Příjemná 2 hodinová jízda po silničce, která se kroutí kansaskými Flint Hills. Kopečky, stromy, jezera, na Kansas až překvapivě pěkná scenérie. Přijíždíme k Rossově domu, vítá mě jeho rodina a Grace, asi 30 kilogramový pejsek. Hodný, neštěká a nekouše. Ještě vyřídit nakupování, a hurá do centra Wichity, kde už čekají Jill a Robert, kteří jsou mými společníky na následujích několik příjemných hodin strávených postupně v 3 mísních barech.

Už je neděle ráno a mě čeká povinný kulturní bod programu – návštěva amerického nedělního „kostela“. Celá akce je, překvapivě, poněkud neformální. Kazatel se střídá s kapelou, která hraje a zpívá, a s ní také celé obecenstvo kostela. A já jsem zase o kousek dále v poznávání téhle země – každou něděli se tu všichni sejdou, pozdraví se, zazpívají si, zkrátka prožijí spolu příjemné dopoledne, aby se poté rozešli každý znovu pokračovat v „boji“ v této individualistické společnosti.

Je 1 hodina odpoledne, a my vyjíždíme. 19 lidiček v autobuse, řídit bude na střídačku Rossův brácha TJ a Alex. Cesta ubýhá rychle, a v 10 večer jsme v Boulderu. Přespáváme a ráno autobusem vyjíždíme do hor.

Ranní půjčení výbavy probíhá v mém případě klasicky – vyzkoušet boty, obstarat helmu a připlatit si na Demo lyže. A hurá na sjezdovku.

Středisko je poloprázdné, zato plně zalité sluníčkem. Sníh je poněkud měkčí, ale ještě netaje. A všude pohoda. Takhle si představuju jarní lyžování. Ráno vykroužit pár carvových oblouků na sjezdovce, a odpoledne se vydat objevovat místní specialitky.

Tou pondělní je „sjezdovka“ Salto. Začíná klasicky – šipkou směřující do lesa. Boulemi se pomalu prohopsávám hlouběji mezi stromy,. Tenhle slalom začíná vypadat poněkud nebezpečně, obzvlášť, když sklon svahu narůstá. Celé je to o tom „zatočit pokaždé, když je to potřeba“

Už to vypadá, že je vše za mnou, ale chyba lávky. Právě přichází největší šperk - do zavedené trasy totiž spadl strom a nejvtipnější metoda, jak ho překonat, je použít připravený skokánek :-)

Boulder je moje vysněné místo, hrozně jsem o toužil navštívit. A tak se večeře na místní proslavené třídě Pearl Street řadí k mým největším zážitkům tohoto výletu. ...nikomu nemusím povídat, že stála 20 dolarů :)

Na druhý den měním lyže - all mountainky Völkl AC 30 za crossky od Stöckli. A musím přiznat, že mi na ranním umrzlém terénu dávají pěkně zabrat. To se mění po obědě, kdy je sluníčko zase zpátky. A my se přesunujeme na zelenou sjezdovku a jdeme natáčet video.

Mojí atrakcí pro úterní odpoledne je sjezdovka Moose Glide. Já bych ji spíš pojmenoval Slalom mezi stromy. Vzpomínám si, jak jsem měl loni ve Val d Isere respekt z toho 1 sloupu lanovky, co trčel upstřed zasněžené pláně. Tady je těch sloupů celý les, akorát že jsou dřevěné. Je to zážitek, a vlastně i paráda, si to s respektem projet a užít.

Večer rychlá večeře v Boulderu a hurá do Wichity. A ve středu odpoledne jsem už zase zpátky v Manhattanu.

Tentokrát jsem nenajel tisíce mil. A přesto to byla suprová akce. Sice krátká, ale za to hodně intenzivní. A díky těm 18 lidem okolo moc příjemná!

Léčitel

2009-02-28T04:55:00.000+01:00

Na začátku semestru jsem se necítil nejlépe. Týden jsem ještě vzdoroval, ale nakonec se přeci jen odhodlal a vyrazil vyhledat radu odborníka. Pro nás studenty je to zadarmo, tak proč ne...

Přivítali mě na recepci, pak jsem čekal ani ne 5 minut, a už jsem byl na řadě. Do vyšetřovny si mě odvedla usměvavá paní.

Zvážila mě, změřila si jak jsem vysoký, teplotu, zeptala se na léky - jestli nějaké aktuálně užívám. Pak mi změřila tlak, řekla „That's good.“ a zapsala si čísla. „To je docela nízký, ne?“ ptám se. „Vlastně jo, povídá ona.“ :-) Ale že prý taky má nízký, tak se nemám strachovat.

Ještě pár otázek padlo, a pak přišla ta rozhodující: „Bolí vás něco?“

Jen tak z legrace bych sem asi nechodil, povídám si pro sebe. A vysvětluju jí, o co jde. Lékař prý přijde během minuty.

Povídám celé mé trápení znovu. Pan doktor si mě prohlídne, nakoukne do krku, poslechne dýchání. A podívá se do papírů, co sepsala ona dáma před ním. A pak pronese rozsudek: „Myslím si, že...

...co vám je, je pravděpodobně [ten anglický výraz si nepamatuju]“. Napíše mi léky, a odesílá mě do lékárny. „Mám jako ležet doma a pít čaj, nebo smím chodit do školy?" ptám se ještě. Prý můžu normálně chodit do školy, jen bych si aspoň pro dnešek měl trochu vyspat a jinak je to prý "good" :-)

Design Development

2009-02-16T22:53:00.001+01:00

No Pain, No Jane

2009-01-23T18:33:00.000+01:00

Je to naprosto jednoduchá cesta. 500 mil po dálníci I-70, pak odbočit doprava a jet 40 mil po silnici 40. Přesto se to dá poplést. Díky Derickově radě jsme odbočku přejeli o 30 mil. Prý to bylo na jiný Winter Park, říkal. Nebylo. No jo, co bych taky od Amíků nechtěl, že?

Taky byste čekali, že v Americe budou mít čipové permanentky už leta? Taky jsem si myslel... Ale úplně největší tragédie je lyžařská mapa a značení sjezdovek. Nedokážu si představit se tu orientovat za mlhy. Ještě že všechny cesty vedou do Říma a sjezdovky (obvykle) dolů.

No, ale konec řečí a hurá na lyže, ne?! Počasí nám první den moc nepřeje, za to sjezdovka je po ránu parádní – na v noci urolbovaný povrch totiž napadal čerstvý sníh, takže si to ráno zlehka krájíme v prašánku... To by bylo moc fajn, jenže zprava slyším výzvu – boule! V boulích jsem už něco najezdil, tak proč bych to nezvládl tady, ne? Jedeme na sjezdovku označenou černým diamantem...

...a nestačíme se divit. Boule vysoké až po pás, a pěkně ztvrdlé, neodpustí ani ň. Makáme co nám síly stačí, zadýcháváme se. Překonáváme první padák a za ním čeká další. Pak ještě jeden, a hurá, jsme dole. Uff!

Po poledním odpočinku nám boule nedávají spát a jedeme na ně znova a znova... což se nám nakonec pěkně vymstí večer, protože dorážíme na pokoj totálně mrtví. Okolo sedmé něco málo pojíme a místo party prospíme celý večer. Že by ta vysoká nadmořská výška? Asi taky, lyžuje se od 3000 do 3800 m. Ale hlavně, dávat si boule hned první den zkrátka nebyl rozumný nápad.

Druhý den to bereme hodně zlehoučka, abychom vůbec dožili večera a party. A děláme dobře, protože tahle party se zapsala do historie našeho pobytu ve Winter Parku. Představte si 14 lidí pohromadě ve výřivce, s plechovkami piva v ruce. Mazec, ne? No a co teprve když si dva kluci stoupnou každý na druhou stranu bazénu, vyskočí, chytí trám, přiručkují k sobě a začnou bojovat...

Den třetí vykukuje sluníčko a my si užíváme prašánek v nejvyšší oblasti celého areálu. Po poledni je tu dokonce pokus popojít pár metrů od lanovky nahoru na vrcholek, výška 12.060 stop nad mořem. Už dlouho mě 100 kroků nezadýchalo tak, jako tady! Fotíme a šup dolů hlubočáčkem. Paráda!

Poslední den přichází čas vyzkoušet místní speciality. Double diamond, černo černě černá, chcete-li. Prostě to nejlepší... jedu to okounout. Pár borců už tam směřuje, tak je následuju. Projíždíme brankou a zastavujeme na hraně.

To je pohled! Tohle je opravdu víc jak 45°! Nechávám si poradit, kudy to vzít dolů. Tady končí legrace, když nezatočím, skončím ve stromu. A hned na to objevuju další pravidlo: Když je ta boule moc velká, bude pod ní patrně skála. Bojuju, přežívám, a abych si dodal sebejistoty, jedu to ještě jednou.

Odpoledne přichází druhá specialitka – lanovka Eagle Wind. Ta obsluhuje jen samé one-diamond sjezdovky. Žádnou frontu tady opravdu nečekejte, a takové ty sklopné zábrany na sedačce taky ne – borci přeci nepadaj, ani z lanovky :-) Nahoře se začíná traverzem, který je lemován šipkami značící „sjezdovky“. Spíš bych to nazval „směr, kterým odbočit a pokračovat dolů“, neboť se pouštíte do nečeho mezi sněhovou plání a lesem.

Já to beru co nejvíc nalevo od lanovky, sjezdem s logickým názvem Left Hand. Spouštím se dolů lesem plným neposkvrněného sněhu. Labůžo. Vychutnávám si každý oblouk a chválím Apache Outlaw – ty plachťáky od K2, co jsem si půjčil (129-92-105).

No a je tu konec. Mary Jane nám dala pěkně zabrat. Ne nadarmo jsou v restauraci dole pod sjezdovkami tabulky s nápisem, No Pain, No Jane. Kéž by bylo víc času na seznámení, milá Jane!

Nikdy se nezastaví

2009-01-11T22:34:00.000+01:00

V pátek 19. prosince, na úplný závěr zkouškového, jsme po hodině spánku a celonoční akci odprezentovali ateliér. Nedali nám to zadarmo, trápili nás od 10 ráno až do 4 odpoledne, s hodinovou přestávkou na oběd. Ale aspoň, že je to za námi. A večer se spakovat a ráno odjíždíme na 2 týdenní trip po východním pobřeží...

Zima, zima, zima. V Kansasu je při našem odjezdu -17. Ještě, že Celsia. O mnoho lepší to není ani na naší první zastávce v Nashvillu. Procházíme městem hudby, jdeme na fotbal (myšlěno ten americký) a nevynecháváme ani museem country.

Reklama na Coca-Colu za 15 dolarů, tak by se dalo popsat muzeum této společnosti. Plakáty, skeleničky, ochutnávka zdarma... to je přesně to, na čem byla tahle značka vybudována. Na reklamě. I když, jeden zajímavý moment tam byl, a sice vyprávění o tom, jak v 80. letech přišli s novou recepturou a tísíce lidí jim psali, že jinou než „jejich“ Colu, na kterou jsou zvyklí, pít nebudou. Nová Cola potichu zmizela z půltů obchodů a vrátila se stará dobrá Cola Classic. Neuvěřitelné, nakolik je díky reklamě Coca Cola zakořeněná v mozcích Američanů, že by bez ní nemohli žít...

To byla Atlanta, a teď už hurá do tepla, do slunného Miami na Floridě. Na Štědrovečerní večeři jdeme do Kubánsko-Mexické restaurace. 25. jedeme do Everglades parku podívat se na zub aligátorům. A 26. jdeme na pláž a koupeme se v moři. Zvláštní Vánoce.

Následující den je na programu Orlando a slavné vesmírné středisko na Mysu Canaveral. Z dláky si přohlížíme „odpalovací“ rampy raketoplánů a raket Saturn 5 programu Apollo. Předtsavte si, že celý raketoplán po příletu z vesmíru téměř celý rozmontují, zkontrolují a sešroubují, aby ho pak několik mil drkotali po štěrku k rampě (a tam mohli šroubky znova zkontolovat:-)

Ještě toho cestování pořád nemáme dost a pokračujeme na sever do Washingtonu. Návštěva Capitolu je téměř povinností, stejně tak výjezd výtahem na Washington Monument. A fotka Bílého domu nesmí chybět. Zajímavou stavbou je monument Thomase Jeffersona, který, stejně jako mnoho dalších staveb v centru Washingtonu, kopíruje antické stavby. Naštěstí docela úspěšně, což v Americe rozhodně není pravidlem.

No backpacks, to je New York. S baťohem vás tu skoro nikam nepustí. Ani na slavnou silvestrovskou oslavu, která, ruku na srdce, je naprosto o ničem. Nechají vás (ještě že aspoň dobrovolně) 6 hodin čekat na ulici, nejsou tam ani ToiTioky, ani stánky s čajem a grogem, a ani žádný program, žádné obrazovkya reproduktory, které by přenášely, co se dějě o několik ulic před vámi na Times Square. O půlnoci se na jedné z budov spustí balónek o 10 metrů níž, lidi si popřejí nový rok a jdou pryč. Jo, málem bych zapomněl, v Americe nesmíte mít alokohol na veřejnosti, takže si ani nepřipijete šampaňským. Takže, pokud budete mít to štěstí nachomýtnout se v NY o Silvestru, vykašlete se na celý slavný DropBall a radši se o půlnoci zajdětě podívat na ohňostroj do Central Parku.

O Manhattanu jsem slyšel hodně. Ale nejlepší stejně je to vidět na vlastní oči. Takže hurá na Empire State Building, který nabízí vyhlídku ve výšce 86. patra, tedy zhruba 300 metrů nad zemí. Jdeme tam na Nový rok. Cesta od začátku fronty nahoru zabere rovné 2 hodiny. Ale stojí to za to, výhled je ohromný. Fotíme co to dá, rozhlížíme se okolo, a pořád ještě nevěříme, jak ohromný prostor tu těmi vysokými mrakodrapy vytvořili.

Socha Svobody je další povinnou částí itineráře. Bohužel vás postí jen do podstavce, do samotné sochy už ne. Daleko zajímavější je návštěva vedlejšího ostrova, který sloužil jako vstupní brána do NY pro miliony přistěhovalců a dnes hostí muzeum o přistěhovalectví. Krásně je tam vylíčeno, co všechno si lidi vytrpěli, než byli vpuštěni do jejich vysněné „země svobody“. A kolik jich litovalo, že do toho vůbec šli. Kontroly, fronty, čekaní, nařízení... krásně tam vidíte, že systém a pravidla na všechno jsou v téhle zemi přítomny už odedávna.

Wall Street, Brooklynský most, staveniště na parcele bývalého WTC... Manhattan toho nabízí hodně. Architektům bych doporučil navštívit budovu World Financial Centra, Trump Tower a Hearst Tower of Normana Fostera. A taky perlu ve stylu Art-Deco, mrakodrap Chrysler Buidling.

Sečteno podtrženo, během tohoto 2 týdenního výletu jsem byl nespočetkrát nevpuštěn dovnitř s baťohem, zrentgenován, svlečen, vyzut z bot... Vás by to bavilo? Mě už ne. Chtělo by to něco jiného. Dát si pár dnů pauzu, relaxovat, nabrat energii. Rád bych, ale ještě to bude muset pár dnů počkat. Hurá na hory!

3277 mil

2008-12-15T11:30:00.000+01:00

Ve čtvrt na šest opouštím ateliér. A v půl šesté už sedím v autě a vyjíždíme. Vůbec si nestíhám uvědomit, co všechno mě následujících 7 dní čeká. Je to fofr...

Santa Fe, první významnější zastávka na naší trase. Aspoň bych to očekával. No, jestli považujete Brno za vesnici, nevím, jak byste nazvali Santa Fe. Malé náměstí v „centru“, capitol a nádraží. Toť vše.

Za to Los Alamos, tam to žije. V tomhle městě probíhal (a stále probíhá) atomový výzkum USA. Nepřekvapí pak proto, že nás míjí autobus s nápisem Atomic City Bus:-) Nemůžeme najít správnou cestu dál, strážníci nás pouští skrz výzkumný areál. Projíždíme temným lesem. A náhle spatřujeme nápis Explosion Area. Ticho se rozprostřuje autem. Znělka seriálu Knight Rider není zrovna ideální hudba pro tenhle moment.

Další den je ve znamení indiánských obydlí v Mesa Verde. Průvodce nám dělá ranger Duff, který přidává k dobrému: „When things go tough, it’s time to call Duff.” Jeho nadšení pro indiány je nesmírné, necháváme se s ním vyfotit a pokračujeme krátkou procházkou mezi skalami. Je to tam pěkný, jen když si člověk uvědomí, že tady v kamenných obydlích pod převisem Indiáni bydleli ještě v roce 1300, kdy už v Evropě byla Gotika...

Cestou dále na západ se snažime ve městě Kayenta koupit pivečko. Marně. „No fire water,“ říkají nám indiáni obsluhující na benzince i v obchodě vedle.

Sklepáci hlásí sklizeno. Tak přesně tohle video si přehráváme v autě z Lukášova iPodu během čekání na lepší počasí v Monument Valley. Nakonec s průvodcem usmlouváváme cenu za projížďku z 50 dolarů na 20 a vyrážíme to tam obhlédnout. Asi to tak špatný nebylo, když i toho dne napruzená Janča nemá připomínky.

Další zastávkou je slavné Las Vegas, nejzápadnější bod našeho výletu. Jestli jste čekali hráčské doupě, budete zklamáni. Žádné utopiště dolarů bohatých se nekoná, ulice i kasina jsou plná turistů. Za to tu mají malou Eiffelovku a kopii newyorského Manhattanu. A taky fontánu, která každých 15 minut tančí v rytmu muzikálu Chicago. Vedle bankomatu si můžete vzít brožukru „When the fun stops.“ A ve slavném kasinu MGM mají vystavené BMW Z4, což dokumentuje úroveň a popularitu amerického automobilového průmyslu:-)

Nebyli byste v Las Vegas, kdybyste si nezagemblili, že?! Tak i my jdeme na to. Se sázkou 20 dolarů zkoušíme ruletu. Je to zábava. Čtvrtý pokus sázím na nulu a vyhrávám 40 dolarů. Naštěstí je během následující hodiny prohrávám a mohu tak opustit Vegas s pocitem, s jakým jsem ho opustit chtěl. A sice, že se ve Vegas nic vydělat nedá.

Po Vegas nás čeká přehrada Hoover Dam. Ta je jednou z největších na světě a produkuje stejné množství elektřiny jako náš Temelín. Jdeme na prohlídku a dozvídáme se, že v betonové hrázi prý není zabetonován jediný dělník. Škoda.

Během stavby přehrady vymysleli mnoho nových technologií. Například Drilling Jumbo, třípatrový razící aparát, na kterém mohlo 30 týpků simultánně rubat skálu a razit tak tunel. Tunely se razily 4 a nebyl by to americký management, aby posádky mezi sebou nesoupeřily... nepřekvapí proto, že přehradu postavili o 2 roky dříve než byl stanovený plán. Nepřipomíná vám to něco?

Následující den je pro mě TOP celého výletu. Ráno vstáváme před rozbřeskem, abychom viděli sluníčko vycházet nad Grand Canyonem. Grandiónzí zážitek! Vycházející sluníčko barví skály v kaňonu do červena, my fotíme, fotíme a fotíme. Což pokračuje po celý den, neb Honzové a Lukáš se snaží ukořistit nejlepší osobní snímek roku. Snad odjeli spokojeni. Já rozhodně.

Odpoledne GC opouštíme a míříme na východ. Opět jedeme skrz Monument Valley, kde to máme perfektně načasované a opět fotíme červené skály, tentokrát obarvené zapadajícím sluníčkem.

Cesta pokračuje Arizonou, skrz Moab v Utahu a pak po Interstate 70 skrz Rocky Mountains. Tam nás zastihuje sněžení a tak pomýšlíme na přespání ještě před Denverem. Marně, všechny motely jsou obsazené. Na dálnici je 10 cm sněhu, jedeme 30 mil v hodině (48 km/h) a těšíme se do Denveru. Ve 4 ráno jsme konečně tam. Hurá! Během 12 hodin jízdy jsme se z arizonské pouště přesunuli do zasněžených hor.

V Denveru máme 2 hodiny na prohlídku. Je to fajn město, a z amerických moje zatím nejoblíbenější. Je hned na úpatí hor. Mají tam pěší nákupní zónu procházející skrz celý downtown. A nejoblíbenější značkou oblečení je tam The North Face.

Se slzou v oku opouštíme Denver a čeká nás 8 hodin jízdy nekonečnou rovinou. Do Manhattanu se vážně moc netěšíme, ale musíme tam. Thanksgiving jsme si protáhli z 5 dnů na 7 a za 2 týdny nás čekají zkoušky...

We were all yellow

2008-11-17T10:26:00.000+01:00

Dlouho jsme otáleli s kupováním lístků a nebylo moc jasné, kdo vlastně pojede. Já jsem svůj ukořistil na poslední chvíli - ve čtvrtek dopoledne. Byl to patrně poslední lístek za 50 dolarů. A večer jsem už frčel s Fernandem a Willem směr Kansas City.

Předskokani celkem průměr. A první půlka koncertu mě taky nějak ne a ne chytnout. Clocks a podobné hity jsou fajn, ale přijel jsem přece s naposlouchným novým albem. A pak to přišlo! Viva la Vida a už to jelo...

Po dalších 2 písničkých se kapela přesunula z pódia do zadní části arény (tedy blíž k nám), odkud zahrála 2 novinky, lehce upravené do country stylu, čímž si vysloužila bouřlivý potlesk amerického publika.

Pokračování na pódiu bylo více než bezva, podávalo se menu v podobě Lost a Death and All His Friends. Při skladbě Lovers in Japan se spustil „déšť“ papírových motýlků, avšak nejdojemnější byla bezesporu skladba Yellow, kdy byla celá hala nasvícená žlutými světly a mi spívali s nimi „you were all...“

Hráli celkem 2 hodiny a byli bezva. A kdo že vlastně? Zadejte do YouTube Viva la Vida :-)

Volné odpoledne

2008-11-05T01:48:00.000+01:00

Dny se krátí. Stromy mění barvy každým dnem. A můj ateliér ve středu odjíždí do Norska. Naskýtá se volné úterní odpoledne.

Procházím ulicemi. Listí poletuje, kam ho vítr nese. Sluníčko se díky opadanému listí konečně dostává až mezi domy. Vše vypadá tak opuštěně. Ale díky hře světla a stínů tak živě a působivě. Listí voní a dotváří neopakovatelnou atmosféru krásného podzimního dne.

Stoupám ulicí až na vršek kopce. Naskýtá se pohled na město. Barvy jsou všude, kam se podívám. Pokračuju pěšinkou a dostáváme se k M. Popojdu pár kroků a jsem u A. O kousek dál je N, a hned za ním H. Takhle po krůčkách čtu celý nápis.

Fotím, sedám, poslouchám vítr. Dnešek má magickou atmosféru. Zítra se prý už má ochladit. A tak si uvědomuju, že tady něco končí. Že těch zkoušek a projektů bude od teď jenom a jenom přibývat. Radši na to nemyslet a užívat si barev, dokud to jde.

Den (bez) masek

2008-11-02T05:09:00.001+01:00

Taky mate tak radi Silvestr? Den, kdy maji vsichni povinnost se bavit? Ja ho nemuzu vystat, vzdycky to stoji za houby.

A ted si predstavte, ze v Americe maji takoveto dny dokonce dva. Tim druhym je Halloween. Jeste, ze to uz mam za sebou. Moc zajimavych masek jsem tu nevidel, za to tech hlucnych klubu a opilich lidi bylo do sytosti.

Zlaty Velikonoce, to je jina zabava!

Nikdy se nezapřou

2008-10-30T23:33:00.001+01:00

Pilo se víno. Na stolech bylo několik druhů sýrů. Holky byly oblečené v šatech, boty bez podpatků byly výjimkou a samozřejmě byly namalované – jako na ples. Kluci zas v košilích a černých botách. Pilo se střídmě, a v 1 ráno se všichni náhle vytratili..

Vždycky mají něco extra. O jejich party to platí taky. Architekti.

Víkend

2008-10-20T11:03:00.000+02:00

Předposlední říjnový víkend jsem strávil střídavě ve škole a na akcích. Páteční oslavu Lubošových nebuduprozrazovatkolikátých narozenin v Purple Pig na Aggieville bych moc nerozmazával, zvláště pak ne závěrečnou taneční vložku...

Za to v sobotu nás hostila Vanda – vařila japonsky, Sushi. Nikdy bych nevěřil, že Sushi ochutnám poprvé zrovna v USA a už vůbec ne, že to bude právě v Americe, kde poprvé okusím jaké to je jíst tyčinkami :-)

V neděli nás naše host family Liz a Howard pozvali na místní Harvest Fest. Howard nezapomněl vzít s sebou rybářské pruty a tak jsme si mohli vyzkoušet kouzlo rybaření. Nic jsme tedy bohužel nechytili, ale i tak to stálo za to. A nemůžu se nezmínit, že neděle byla, co se týče počasí, prozatím nejhezčím podzimním dnem v Kansasu.

V neděli večer se dozvídám, že moje frisbee partička už nechce hrát, že prý je moc zima. Škoda. Bude to chtít zase pátrat po něčem jiném. Že by volejbal? Uvidíme...

Vyzkoušet všechno

2008-10-09T04:27:00.001+02:00

Na pondělí 6. října připadá studentské volno, a tedy příležitost někam vyrazit. Colorado, St. Louis, Chicago... plány se doslova mění den ode dne. A tak to nakonec vyhrává Texas, a sice města Dallas a Houston. A taky Mexický záliv, ale nebudu předbíhat...

V pátek v 6 večer odjezd. Posádka JJJJL (Jana, 3x Jan a Lukáš). To slibuje hodně legrace. Cesta ubíhá rychle. Posádka obnovuje znalosti českého jazyka. A hraje česká muzika. Už abychom tam byli

V Dallasu jeden akční dědoušek agituje – zve nás do muzea J. F. Kennedyho. Váháme, zda utratit 11 dolarů, nakonec podléháme, a nutno dodat, že nelitujeme. Muzeum je opravdu hodně kvalitní, navíc zde můžete vidět, z kterého okna že to byl JFK zastřelen. A na silnici před muzeem jsou nakreslené 2 křížky – tam ho střely zasáhly. A každý se tu fotí a doufá, že ho nezasáhne projíždějící auto.

Následuje pokus o to získat co nejhezčí panorama centra Dallasu. Most se ukázal jako špatná volba, za to dálniční exit při cestě na jihozápad mile překvapil. Cvak cvak a hurá do Fort Worthu.

Místní atrakce jménem Water Gardens se nám líbí, objevujeme, jaké to je cítit se malými (toto je poznámka pro účastníky). Pak ještě cvak cvak u Kimbell Art Musea od Louise Kahna a totéž u Modern Art Musea od Japonce Tadao Ando.

Jedeme směr Houston a opět bydlíme v motelu 6. To, že nám minulou noc zkoušeli vnutit 2 lůžkový pokoj místo 4 lůžkového bych jim odpustil, ale tentokrát byl motel do posledního místečka plný a na našem pokoji byla místo 2 king postelí pouze 1. Takže nejen já, ale i „máma a táta“ (opět poznámka pro zúčastněné – totiž Honza B. a Lukáš) spali na zemi. Aspoň, že kluci byli ráno dostatečně asertivní a vyjednali refund v plné výši.

Ráno směřujeme na jih do Galvestonu. Na trávě vedle silnice parkují lodě – že by se tu před pár týdny promenoval IKE? Já a Honza Búry se koupeme v Mexickém zálivu. Ochutnáváme mořskou stravu. A navštěvujeme památník Texasko – Mexické války. Chceme vidět i tu loď zblízka, ale pan strážník přicouval! bleskurychle a je evidentně proti.

Odpoledne trávíme v centru Houstonu. Příjemné město. Vlastně první místo v USA, kde bych si dokázal představit bydlet. Nedaleko centra je park. A i přímo v centru se najde pár míst k odpočinku. Hlavně tu ale jsou vidět evropské vlivy – staví tu jeřáby od Liebherra a tramvaje zase vyrobil Siemens. Celá poetika bohužel dostává na frak večer, kdy na město padá tma...

Hlavní aktivitou třetího dne je návštěva vesmírného střediska v Houstonu. Můj první dojem bych popsal slovy kosmický Disneyland, ale s přibývajícími hodinami se můj názor rychle mění. Viděli jsme řídící centrum programu Apollo. A taky skutečnou raketu Saturn 5, která kvůli škrtům v rozpočtu nikdy nevzlétla a leží zaparkovaná v hangáru. A ve Starship Gallery je pak celý kosmický program pěkně chronologicky popsán. Prakticky každé druhé datum obsahuje zmínku o tom, co nefungovalo tentokrát, kdo (málem) uhořel, utopil se, nevrátil se na zem... takže se pak nestačím divit, když jsou v obchodě se suvenýry hrdě vystavená trička s nápisem Failure is no option...

Ještě jednou jedeme do centra Houstonu. Venku je 30 stupňů a ventilátor motoru to nezvládá, a přestože topíme naplno, jsme nuceni nedobrovolně parkovat. Na druhý pokus se dostáváme na místo a pokoušíme se dostat do oblak. V den předem vyhlédnutém mrakodrapu nás zklamali – restaurant na vršku prý v 5 hodin zavírá, takže je čas na náhradní řešení. Budova poblíž působí slibně. Takže jdeme na to.

Veřejným výtahem se dostáváme do 10., nejvyššího patra garáží. Pak stoupáme 5 pater po požárním schodišti. Procházíme okolo zamčených kanceláří a okolo recepce do dalšího výtahu, který operuje v patrech 11 – 23. A opět stejný princip: okolo recepce a na další výtah. Ten nás vyváží až do nejvyššího, 36. patra. To bude asi hodně bohatá firma, když má takovouhle luxusní recepci. Vcházíme dovnitř. S otázkou „We are tourists and we would like to take some pictures here., Is it possible?“ se slečna recepční evidentně ještě nikdy nesetkala. Říká ok, pouští nás dovnitř a my fotíme:-)

S Texasem se loučíme večeří v našem oblíbeném Taco Cabana a Texas s námi velmi luxusní bouřkou o pár hodin později. Do Manhattanu přijíždíme v půl osmé ráno, snídaně, chvilka spánku a hurá do školy.

Výlet byl super, takže kam příště?

Letem světem

2008-10-09T04:20:00.000+02:00

Koncem září proběhly 2 akce, které hodně promluvily do historie, anebo přinejmenším do průběhu našeho pobytu v Kansasu. Byly natolik intenzivní, že se o nich pisatelé ani nestihli zmínit. Naštěstí důkazy v podobě fotek na Facebooku existují a tady je i pár slov...

První akce byla maskována heslem 3rd International Food Conference. Jednalo se o super odpolední barbecue se spoustou vtipných her. Odehrávala se u jezera Tuttle Creek, na kopci s výhledem na toto jezero.

Druhou, neméně důležitou akcičkou, byla Czech Party. Hrála se česká muzika, vařilo a následně jedlo české jídlo, připíjelo se „na zdraví“... akce byla výborně rozjetá a všichni si jí moc užívali až do okamžiku kdy nás navštívila správa Jardine komplexu, kde se naše story odehrávala. Jinými slovy, party byla předčasně ukončena a moje tvrzení, že tato party bude „legendary“, se více než naplnilo.

Kasička

2008-09-22T10:25:00.000+02:00

Mohl bych psát o tom, jak tady pilně tvoříme domácí úkoly. A kolik toho tady musíme přečíst. A že o přednáškách z managementu máme testíky téměř každou hodinu, tedy 3x týdně. Což je velmi vtipná to metoda, jak zajistit dostatečnou docházku:). Ale ruku na srdce, bavilo by vás to číst?

Daleko podstatnější je, že Cassie (loňskou českou skupinou překřtěná na Cassiecka) v pondělí odlétá na dlouho do Německa. A proto je třeba udělat party!

5 repráků, UV zářivky, stroboskop... kde jsou časy těchhle parties! Všechno šlape jak má, lidí přibývá a v tom volá Terka. Kde že to vlastně je?! Stojí tu rozsvícené bílé auto a 3 lidi před ním, povídám...

No jo, jenže mezi tím přijíždí policejní auto a parkuje u našeho party domečku. Jakou že mají místní policejní auta barvičku? No, nebudu vás napínat, Terka přijíždí a vesele zdraví policajta v autě „Hey, how are you?!“ LOL!

To, že policajti navrhli ztlumit volume nás nepřekvapilo. Na rozdíl od toho, že nás po hodině navštívili zas. Jill, Christie, já a ještě jeden panáček opouštíme zahradu zadními vrátky. Obcházíme nejbližší blok a schováváme se na dětském hřišti. Vítejte na houpačkách! Není to super vrátit se o hezkou řádku let zpátky? Myšlenka TP se dostává do USA, napadá mě...

Party pokračuje v klubíku PJ’s a poté se stěhuje k Fernandovi. Před třetí hodinou party opouštíme. A dobře děláme, policajti si prý čtvrteční party našli znovu, ve 4 ráno. Měla to být „never ending party.“ A skoro to vyšlo!

Mít možnost se pochlubit

2008-09-20T04:56:00.001+02:00

Tak tento týden byl ve znamení prvních exams. Zatímco spolužáci v Praze již nedočkavě pokukují po ikoně AutoCADu na ploše a sní o našich milovaných turniketech, tady už je 4. týden a náš první pokus se naplno intelektuálně projevit a sdílet nabité vědomosti s našimi vyučujícími.

Možná máte pocit, že multiple choice questions (test kde vybíráte 1 správnou ze 4 nabízených odpovědí) je legrace. Taky jsme měli. Ale když polovina otázek je typu: „Který z následujících NENÍ?“ anebo když odpověď za d) je „Žádný z výše uvedených“, nastávají horké chvilky.

It can’t be better!

2008-09-15T01:41:00.000+02:00

Do you go to the party today?

No.

Why?

Because the party yesterday was really good.

But it can be even better today.

No, it can’t be! :-)

Skies

2008-09-13T19:16:00.000+02:00

V sobotu vyrážíme do Kansas City. Posádka je následující: Já, Jan, Jan, Jana... a Lukáš. A v druhém autě Carlos, Kamila, Vanda, Jaro, Felix.

První zastávka je v Legends – nákupní zóna na okraji Kansas City. Prý vyhlášená. Obchody jako Nike a Adidas nesmí chybět. Jana nakupuje boty. Jedny na běhání a jedny na chození... A za polovinu pražských cen.

Následuje cesta do centra města. Prodíráme se spletencem nadjezdů, podjezdů, nájezdů a výjezdů. Parkujeme auto a jdeme se najíst. Mexická restaurace je naším útočištěm. Příjemná obsluha a chutné jídlo. Jen se vyznat v tom jídelním lístku:-)

Procházíme mezi budovami Downtownu. Pěkně vysoké. Navštěvujeme Power & Light District. A hned vedle je nová budova Sprint Center – v listopadu tam hrají Coldplay.

Přesouváme se na jih. Půlka výpravy jede autem, my statnější pěšky. Procházíme okolo starých cihlových baráků a za zády se rýsuje panorama Downtownu. A před námi „rostou“ budovy Crown Plazy. Na špičce jedné z nich je prý restaurace...

Vstupujeme do hotelu. Jsme naprosto nenápadní čeští turisté s baťůžky na zádech. Intuice nás vede k výtahům. Volíme nejvyšší patro – Skies. Do restaurace nás kupodivu pouští bez větších výhrad. Nic si neobjednáváme, jen fotíme. Všechno a ze všech stran. Podlaha se otáčí. A atmosféra luxusní restaurace se skleničkou vína za 10 dolarů je vážně narušena. Nemuseli bychom tolik hulákat...

Poslední akcí v Kansas City je baseballový zápas místních Royals proti Indiánům z Clevelandu. Klasika. Mega stadion. A opravdu mega obrazovka. Spousta lidí. A nuda. Hrajou to 3 hodiny a skóre je 3:1. Prý běžná praxe.

Takže už nám zbývá akorát zajít na NBA. A to bude určitě taky nuda. A NHL je odsud pěkně daleko...

Bazén

2008-09-13T19:03:00.001+02:00

Jsou různé zámky. Ale jedna věc je jasná - zamykají se klíčem, anebo na kód.

Ty na klíč se dají rychle zamknout, i když nemáte klíč v ruce. To je velká výhoda. A jaká je výhoda těch kódových? Že se dají rychle odemknout i když nemáte klíč v ruce...

Čtyřikrát a dost

2008-09-09T16:51:00.000+02:00

Ve čtvrtek si jedeme udělat Kansaský řidičák. Jedu já, Honza a Vanda. A Honzovo auto, jízdu tu totiž děláte ve vlastním autě:-)

Platím 25 dolarů, absolvuju oční test a beru si papír s otázkami. Je jich 25 a můžeme mít maximálně 5 špatně. Honza je expert, má jen 2 chyby. Já a Vanda sledujeme tužku komisaře, jak nám kroužkuje špatné odpovědi. Vyjde to? 3... 4... Je to napínavý boj, tužka se zastavuje u poslední otázky. Ta je špatně, naštěstí však 5. chybnou. Juchuuu! Mám to:-)

Přichází jízda. Poprvé sedám za volant Honzova auta. A poprvé řídím auto s automatickou převodovkou. A už se rozjíždím!

Jízda trvá asi 10 minut, objedete standardní kolečko po okolí, pak se vás zkoušející zeptá, jak se parkuje auto do kopce (ručka, rychlost, volant na max. doleva – aby se kola zastavila o obrubník).

Všichni tři jsme to udělali. Hurá! A kdyby vám to napoprvé nevyšlo, nezoufejte! Za těch 25 dolarů si to můžete vyzkoušet dohromady 4 krát, a to dokonce v ten samý den:-)

What a weather?!

2008-09-09T16:50:00.000+02:00

Dva týdny nesnesitelného vedra. Okolo 90 F (přes 30 našich stupňů) kombinovaných s vysokou vlhkostí - na to našinec není zvyklý.

V úterý trávím odpoledne na koleji, pak jdu na večeři. Vycházím z menzy a šok! Teplota během toho odpoledne klesla o 25 F (víc jak 10 C)! Stěžuju si spolubydlícímu. Odpověď je jednoduchá – „To je Kansas!“

Ve středu už je zataženo a prší... Stejně tak prší během naší sobotní návštěvy Kansas City. V neděli se trošku otepluje, aby pak v noci přišla bouřka. Kdy vás naposledy v noci vzbudil hrom? Na základě menšího průzkumu u snídaně zjišťuju, že tady skutečně všechny.

V pondělí je tu nehorázná zima, tipoval bych 15 stupňů Celsia. Všem je zima, i Američani na tohle nejsou na začátku září zvyklí.

A dneska, opět v úterý, se probouzíme do jasného dne...

It’s nice to have you here

2008-09-02T06:19:00.000+02:00

V pátek party. V sobotu fotbal a party. V neděli, pro změnu, opět party. Je čas něco dělat! Jedeme k jezeru Tuttle Creek!

Sraz ve 2 u Rec. centra. Scházíme se já, Jaro, Terka. A Felix. Ten totiž zná cestu:-)

Ujet na našich starých herkách 6 mil, to dá zabrat. Obzvlášť, když se cesta "příjemně" vlní. Co že je nepřítelem cyklisty? Kopec a vítr? No, dneska máme čest s obojím:(

Parkoviště hlídá milá paní. Je z Británie. A my z Česka. „It’s nice to have you here,” říká. Tuhle větu slyším už snad po padesáté. Co je podstatnější, dole u pláže prý máme každý vhodit 1 dolar do kasičky. Co myslíte, že jsme udělali? Nebudu vás napínat, jsme Češi:-)

Jezero je super. Jdeme si zaplavat. Moc se mi to tu líbí. I ty stromy, na které ostatní nadávají. Určitě se sem brzo vrátím. A snad i s lepším kolem – po svazích okolo jezera prý vedou bikové traily.

Loučíme se s jezerem a já se těším na brzké shledání. Dnešek stál za to!

1+1=3

2008-09-02T05:19:00.000+02:00

Tato formulka je pro mě ústředním tématem uplynulého týdne. A obávám se, že ne jen uplynulého.

Možná jen otázka filozofická. Kdo ví? Matematik by také možná dokázal odpovědět, patrně zavedením vhodné číselné soustavy. Jenže kdepak architekti. Našim úkolem očividně je zkombinovat 2 objekty či funkce tak, abychom dostali víc. Aneb „how to add a value?“

Taky jste měli pocit, že zvládnete všechno? Já ho bohužel při zapisování ateliéru tak trochu měl. Proto jsem si zapsal ateliér 5., tedy nejvyššího ročníku. A byla to zatím největší chyba, jakou jsem tady udělal.

Lidi toho tady možná neumí o moc víc, než já. Ale mají za sebou daleko víc ateliérových projektů. A daleko víc nápadů. A na čem získávají nejvíc, je schopnost vysvětlit a obhájit svoje nápady. Zkrátka, budu se muset hodně, hodně učit. Snad mi učitel pomůže to nějak zvládnout. A vlastně, přeřadit do jiného ateliéru mě snad můžou vždycky. Tak proč se trápit?!

Purple madness

2008-09-02T04:58:00.000+02:00

Sobota je skoro státním svátkem. Začíná fotbalová sezóna. Její přivítání proběhlo už v pátek, velkými oslavami se spoustou různých show následovaných ohňostrojem – to vše na Poyntz Avenue, hlavní nákupní třídě.

Jako nováčci v této zemi si pochopitelně první fotbalový zápas nemůžeme nechat ujít. Honza sehnal lístky pro všechny – sedíme pohromadě, každý platí studentskou cenu 35 dolarů.

Blížíme se ke stadionu. Parkoviště je plné aut. Lidi stojí před auty, grilují, klábosí, snaží se dostat do nálady. Mnozí začali už o poledni, přestože zápas začíná až v šest večer.

Všude okolo je fialová – barva naší univerzity. Fialová trička, fialoví maskoti, fialové sedačky... Připadám si jako looser, že jdu v bílém tričku.

Samotný americký fotbal je vcelku nudná záležitost, obzvlášť v případě, kdy jeden tým (ten náš) je výrazně lepší než soupeř (Texas). Nejdůležitějším prvkem tak je veškerá show okolo. Lidi fandí, střídavé vstávají a sedají si. Skandují. Jedí hamburgery. A pijí pivo. A po fotbale hromadně odjíždění domů. A ti, co bydlí v našem městě, pořádají party...

Na jednu party jsme taky zavítali. Vidět značně podnapilé osmnáctileté Američany není nic příjemného, vlastně můžeme být rádi, že si tyhle záležitosti odbudeme již za mladších let.

Pak k nám přichází mladíci od vedle. Nechodí na univerzitu, dělají spíš něco jako učňák. Jeden rok studia a dost. Ptají se, odkud jsme. Odpovídáme a jeden z nich říká „and where is it?“, načež druhý odpovídá „just another country“. Tak asi tak.

Stěhování národů

2008-09-02T03:59:00.000+02:00

Za poslední týden se toho událo hrozně moc. Tolik, že jsem to ani nestíhal sepisovat. Tak zkusím zavzpomínat...

V sobotu začalo stěhování na koleje. Mě nevyjímaje. Přiznám se, od pokoje na americké koleji jsem čekal víc. Není to Strahov, ale pokoj je malý, nemá předsíň, ani vlastní koupelnu. Za tu bych si musel připlatit. Ale aspoň něco vyšlo - mám amerického spolubydlícího! Jmenuje se David a jeho jedinou objektivní vadou je, že zbožňuje svůj X-BOX 360. Jak se však během týdne ukázalo, hraní video her je patrně jedinou zábavou americké mládeže.

Co mě ještě překvapilo? To, kolik si toho lidi na kolej přivezli. Vážně mi není jasné, jak všechny ty věci mohli do pokoje naskládat.

S tímto sobotním stěhováním celý kampus kompletně změnil tvář – všechno ožilo, prázdné chodníky se proměnily v živé dopravní tepny, všude jsou studenti. V neděli ještě přibývá pár lidí a v pondělí začíná škola.

Svůj chybějící předmět – Management Concepts – si zapisuju v kanceláři fakulty managementu v 8:30 a rovnou mažu na první přednášku z tohoto předmětu. Pak přichází teorie urbanismu, stavby měst a ochrany památek. Hurá na oběd a pak na odpolední ateliér. Tam došlo k menším nesrovnalostem, učitel mi hned po příchodu oznámil, že je nás v této skupině a moc a šoupli mě jinam... Takže se stěhuju do skupiny norského profesora Norheima a snažím se asimilovat. Lidi tam jsou hodně příjemní a hned po skončení výuky mě zvou k sobě domů na víno.

Čas plyne rychle. V úterý jdeme do bazénu. A v pátek do sportovního centra. Začíná víkend, který je ve znamení party. A amerického fotbalu...

Kolo mlýnské

2008-08-30T22:13:00.001+02:00

Ve středu nastává den D. Jdeme za Jimem, od kterého máme slíbené půjčení kol. Za 20 dolarů na celý rok, neberte to! Vybírám žlutý stroj. Má 10 převodů. Hmotnost radši ani neodhaduju. Hlavně že bezvadně ladí s mým TP tričkem! Už jenom jméno mu chybí...

Teď hurá k počítači, zkontrolovat maily, a nezapomenout na Facebook. Za chvíli přichází Kamila, čte mi přes rameno a říká: Ty znáš Lucku Rydlovou? Její blog už čtu 2 roky:-)

Schůzka s naší studijní poradkyní je další bod programu. Mám ve všem ještě větší zmatek, než před hodinou. Páteční zapisování předmětů bude stát za to:(

Všichni už z kampusu odjeli, takže sedám na svůj nový bike a vydávám se na dobrodružnou cestu skrz Manhattan k mé homestay family. Ovládání kolečka zvládám bravurně, za 20 minut jsem „doma“. Už jen koupit si helmu...

Purple Pig

2008-08-30T22:10:00.000+02:00

Dnešek celkem nuda, nic mě neba. Přednášky v International Student Centru nestojí za nic. K obědu beru výdobytek čínské civilizace. Ani nemám moc hlad, zbytek jídla nabízím spolusedícím a přemisťuji se k počítačům.

Konečně se dostávám k tomu, co jsem všem opakovaně sliboval. Nahrávám první fotky na Facebook a zakládám tenhle Blog. Do toho se mi na Facebooku ozývá Milli, takže střídavě taguju lidi na fotkách a komunikuji s rodnou vlastí...

Píšu, píšu... party u Gošti prý byla super... sám nemůžu uvěřit, jak mi tenhle krátký chat zlepšuje náladu! V rychlosti se loučím a pln energie utíkám na odpolední program.

Znovu se ukazuje, že v Americe nemusíte nic vědět, stačí jen otevřít pusu... takže místo obcházení velkého zahradnictví procházíme skrz skleníky:) Pak sedáme do auta a jedeme do místní vyhlášené barové čtvrti Aggiville.

Honza parkuje, vysedáme a otevíráme dveře nejbližšího baru. Vítejte v Purple Pig...

Večer nás čeká večeře s ostatními (international) studenty. Proslovu místních důležitých osob se nelze vyhnout, trávíme poslední sousta a v 8 večer je vše za námi. K naší skupince se přidávají další internationals, a za chvíli jsme znovu v Purple Pig.

Celkem příjemná party. Dnešek stál za to. Moje ranní chmury se během dne postupně rozplynuly, nálada postupně stoupala, abych si pak pořádně užil večer. Tak to mám nejradši.

Pizza po americku

2008-08-19T21:03:00.002+02:00

Pondělí je ve znamení zahájení Orientation Weeku. Přicházíme do školy přesně na čas, tedy v 7:30. Dostáváme obálku se spoustou informačních letáků a zároveň ujištění, že do 9 hodin se tu nic víc dít nebude. Tak aspoň zařizujeme studentskou kartičku, účet...

V 9 hodin vcházíme do Forum Hall na společné uvítání zahraničních studentů. Připadám si tu víc jako v Pekingu na olympiádě než v USA, je tu celkem asi 300 zahraňáků a z toho dobrá polovička jsou Číňani a další asiaté. Mazec!

Během uvítací session se nic zajímavého nedozvídáme, o to více pociťujeme výkon amerických klimatizačních jednotek. V místnosti je snad 20 stupňů, ne-li méně, a my se nemůžeme zbavit pocitu, že je nám zima.

Oběd probíhá v poklidu, vyhýbáme se stánku s čínským jídlem, u kterého je fronta na dobrých 20 minut, a bereme útok pult s kuřecím. To kupodivu bylo vcelku poživatelné, na rozdíl od citronové limonády, která se na první pohled tvářila naprosto neškodně, aby se pak proměnila v neuvěřitelně sladké nepoživatelné fuj.

Naše paní domácí má dnes dlouhý večerní program, takže vaří její manžel Larry. Bere to sportovně, zve nás na pizzu. Takže sedáme do auta a míříme za město. Larry zastavuje u Pizza Hut, pobočky megasítě amerických pizzerií. Vcházíme dovnitř a je nám zde ještě větší zima, než dopoledne ve Forum Hall.

Americká pizza, to je story sama o sobě. Nejprve si dáváme salát. Na výběr jsou kromě okurky a rajčat a další zeleniny také meruňky, zajímavá kombinace. Pak dostáváme na stůl sklenice na Pepsi Colu, které jsou po okraj naplněné ledem. Kdyby nám snad bylo uvnitř horko.

To, co američané považují za pizzu, vám budu muset při příští návštěvě nafotit, abyste mi věřili. Zkrátka, v době začátků Pizza Hut tam prý dělali pizzu s tenkým těstem a trochu zdobení navrchu. Patrně něco aspoň trochu se blížící italské pizze. Dneska je to spíš závod s ostatními fast foody o to, kdo vám podá vydatnější jídlo. Nedokážu si představit sníst tuhle americkou pizzu celou. A málem bych zapomněl, po pizze samozřejmě následuje sladká tečka – dortík polévaný čokoládou.

Poslední akcí dne je návštěva místní knihovny. Na takhle malé město pěkně vybavená. Nacházím oddělení Graphics Design a tiše závidím. V knihovně na Mariánském náměstí si vystačí s 30 cm pro tuhle sekci, v Manhattanu jim nestačí 2 police... Takže už plánuju víkendovou výpravu do knihovny. Kde sehnat spacák?

Vzpomínáte, co je to dial up?

2008-08-19T21:03:00.001+02:00

Velmi volný program měla neděle, kromě návštěvy místního plaveckého bazénu jsme nic nepodnikali. Takže zkusím menší filozování na volné téma.

Možná žijete ve stejné iluzi jako já. Že Amerika je zemí zaslíbenou internetu. Patrně opravdu je, ale jsou i výjimky...

...jak rádi byste si zatelefonovali po Skypu, nahráli pár fotek na Facebook, odeslali několik mailů! Čáru přes rozpočet může udělat jedině pomalé připojení na internet. A to je přesně náš případ. Naši domácí mají, věřte tomu nebo ne, klasické vytáčené připojení! Takže i načtení stránky typu www.centrum.cz trvá zhruba 30 vteřin. U nahrávání fotek se radši ani nepokouším.

Je to zvláštní, jak jsme na síti sítí závislí. Bez internetu si nezjistíte, které vyučované předměty jsou ještě volné, a na které už můžete zapomenout. Takový zvláštní pocit. Na TP si odpojení od internetu příjemně užíváme, ale tady, když potřebujete zařídit x věcí, a když vám každou chvíli píšou přátelé z Česka, abyste konečně něco napsali a pochlubili se fotkami, je to ubíjející. Už se moc těšíme na začátek roku, až se vše zajede do svých kolejí, až budeme skypovat, chatovat, facebookovat a kdovícoještě až do omrzení.

První den a hned barbekjů

2008-08-19T21:02:00.000+02:00

Je sobota 16. srpna. Naše první ráno v USA. Vstáváme v 11 hodin. Naše paní domácí pro nás připravila snídani. Věřte tomu nebo ne, snídáme české koláče! Prý recept od prababičky. Snídaně je proložena vzpomínáním naší hostitelky na své předky – paní má pečlivě zdokumentovanou rodinu až do roku 1850, možná ještě dále.

Jedeme do města na prohlídku kampusu. Řídí paní a ukazuje, co vidíme okolo. Vzpomínám na svojí roudnickou babičku – taky dokáže pouštět volant a ukazovat na všechny strany, co právě můžeme vidět:-)

Na kampusu se scházíme s ostatními Čechy a 2 hodiny se procházíme. Vanda z ČZÚ ze Suchdola nám ukazuje svůj luxusní byteček, zatím zcela nezařízený, ale slibující hodně vděčných parties. Uvidíme.

Večer pořádáme na zahradě barbekju, hostime ještě další dva Čechy. Těm dělá homestay family týpek jménem Jef. Před půl rokem mu zabavili řidičák, takže klukům půjčil auto, aby za námi mohli dojet.

V půl deváté večer už zase přemáhám spánek. Přeci jen, 7 hodin časového posunu se na mě silně podepisuje. Přeji všem dobrou noc a jdu spát.

Nejdřív tam musíte doletět

2008-08-19T21:01:00.000+02:00

5 hodin ráno. Sraz na letišti. Postupně se schází celá naše 7 členná česká banda. Poslední loučení a už procházíme checkem.
Ještě v duty free shopu kupuju 2 Becherovky, budou se hodit…

Usedáme do letadla a za nedlouho vzlétáme. Na dlouho poslední pohled na Říp a pak už naše zem mizí pod neprůstupným mořem oblak. První půlhodinu letu to drncá, jako bychom jeli po D1 na Brno. Dostáváme malé občerstvení a zanedlouho přistáváme v Amsterdamu. Zde nás čeká cesta po letišti doslova z jedné strany na druhou. Asi tak 30 minut stání na travelátoru, přerušené celní kontrolou.

Už jsme na gate G06 a procházíme další kotrolou. Zde končí své putování ony 2 lahve karlovarské léčivé vody, prý si můžu na palubu vzít jen alkohol koupený na Amsterdamskm letišti. Škoda...

...How many pieces of luggage do you have? Did pack your things yourself? Did anybody give you anything to bring to the US? Všechno zapírám, dostávám zpátky svůj cestovní pas a boarding pass a nastupuju do letadla. Delta Airlines si pro nás připravily Boeing 767, poměrně velký stroj. Co je ale podstatnější, náš let je poloprázdný:) Ukořisťuji dvousedadlo po levé straně, Honza (ten druhý z celkem tří Honzů, kteří letíme pohromadě) pak zabavuje prostřední trojsedadlo. Aspoň se cestou vyspí...

Let do Atlanty trval asi 9 hodin. Hned po dosednutí nás čeká velká kontrola, pánové za přepážkou jsou celkem vstřícní. Jana říká, že ten její kotrolor dokonce vtipkoval. O jejím příteli, který je v Čechách. Že prý jí dává tak měsíc, a bude si užívat s jinou...

Konečně zapínám telefon a zjišťuju, kolik miláčků si na mě vzpomnělo. V rychlosti odpovídám na smsky a nastupujeme do metra, které propojuje jednotlivé terminály Atlantského letiště. Za 3 minuty jsme na druhé straně letiště, docela rozdíl proti Amsterdamu!

Náš třetí let, z Atlanty do Kansas City, trval 2 hodinky. Na letišti už nás čeká naše homestay family. Milí postarší lidé, u kterých budeme následující týden bydlet. Paní má prý české předky, a v Kansasu žila ve vesničce jménem Pilsen. A její manžel je zas poloviční Němec.

Cestou do Manhattanu, kde je náš univerzitní kampus, nás berou na večeři. Jak jinak, než čistě americkou. Chickenburger s porcí hranolek a limonádou, co lepšího si dokážete ve 3 hodiny ráno našeho evropského času představit? :-) Cestou z večeře usínám v autě a probouzím se až před domem našich hostitelů. Ještě předáváme dárky z Čech a jdeme spát. Usínám během 5 vteřin...