No Pain, No Jane

Je to naprosto jednoduchá cesta. 500 mil po dálníci I-70, pak odbočit doprava a jet 40 mil po silnici 40. Přesto se to dá poplést. Díky Derickově radě jsme odbočku přejeli o 30 mil. Prý to bylo na jiný Winter Park, říkal. Nebylo. No jo, co bych taky od Amíků nechtěl, že?

Taky byste čekali, že v Americe budou mít čipové permanentky už leta? Taky jsem si myslel... Ale úplně největší tragédie je lyžařská mapa a značení sjezdovek. Nedokážu si představit se tu orientovat za mlhy. Ještě že všechny cesty vedou do Říma a sjezdovky (obvykle) dolů.

No, ale konec řečí a hurá na lyže, ne?! Počasí nám první den moc nepřeje, za to sjezdovka je po ránu parádní – na v noci urolbovaný povrch totiž napadal čerstvý sníh, takže si to ráno zlehka krájíme v prašánku... To by bylo moc fajn, jenže zprava slyším výzvu – boule! V boulích jsem už něco najezdil, tak proč bych to nezvládl tady, ne? Jedeme na sjezdovku označenou černým diamantem...


...a nestačíme se divit. Boule vysoké až po pás, a pěkně ztvrdlé, neodpustí ani ň. Makáme co nám síly stačí, zadýcháváme se. Překonáváme první padák a za ním čeká další. Pak ještě jeden, a hurá, jsme dole. Uff!

Po poledním odpočinku nám boule nedávají spát a jedeme na ně znova a znova... což se nám nakonec pěkně vymstí večer, protože dorážíme na pokoj totálně mrtví. Okolo sedmé něco málo pojíme a místo party prospíme celý večer. Že by ta vysoká nadmořská výška? Asi taky, lyžuje se od 3000 do 3800 m. Ale hlavně, dávat si boule hned první den zkrátka nebyl rozumný nápad.

Druhý den to bereme hodně zlehoučka, abychom vůbec dožili večera a party. A děláme dobře, protože tahle party se zapsala do historie našeho pobytu ve Winter Parku. Představte si 14 lidí pohromadě ve výřivce, s plechovkami piva v ruce. Mazec, ne? No a co teprve když si dva kluci stoupnou každý na druhou stranu bazénu, vyskočí, chytí trám, přiručkují k sobě a začnou bojovat...


Den třetí vykukuje sluníčko a my si užíváme prašánek v nejvyšší oblasti celého areálu. Po poledni je tu dokonce pokus popojít pár metrů od lanovky nahoru na vrcholek, výška 12.060 stop nad mořem. Už dlouho mě 100 kroků nezadýchalo tak, jako tady! Fotíme a šup dolů hlubočáčkem. Paráda!


Poslední den přichází čas vyzkoušet místní speciality. Double diamond, černo černě černá, chcete-li. Prostě to nejlepší... jedu to okounout. Pár borců už tam směřuje, tak je následuju. Projíždíme brankou a zastavujeme na hraně.


To je pohled! Tohle je opravdu víc jak 45°! Nechávám si poradit, kudy to vzít dolů. Tady končí legrace, když nezatočím, skončím ve stromu. A hned na to objevuju další pravidlo: Když je ta boule moc velká, bude pod ní patrně skála. Bojuju, přežívám, a abych si dodal sebejistoty, jedu to ještě jednou.


Odpoledne přichází druhá specialitka – lanovka Eagle Wind. Ta obsluhuje jen samé one-diamond sjezdovky. Žádnou frontu tady opravdu nečekejte, a takové ty sklopné zábrany na sedačce taky ne – borci přeci nepadaj, ani z lanovky :-) Nahoře se začíná traverzem, který je lemován šipkami značící „sjezdovky“. Spíš bych to nazval „směr, kterým odbočit a pokračovat dolů“, neboť se pouštíte do nečeho mezi sněhovou plání a lesem.


Já to beru co nejvíc nalevo od lanovky, sjezdem s logickým názvem Left Hand. Spouštím se dolů lesem plným neposkvrněného sněhu. Labůžo. Vychutnávám si každý oblouk a chválím Apache Outlaw – ty plachťáky od K2, co jsem si půjčil (129-92-105).


No a je tu konec. Mary Jane nám dala pěkně zabrat. Ne nadarmo jsou v restauraci dole pod sjezdovkami tabulky s nápisem, No Pain, No Jane. Kéž by bylo víc času na seznámení, milá Jane!

Nikdy se nezastaví

V pátek 19. prosince, na úplný závěr zkouškového, jsme po hodině spánku a celonoční akci odprezentovali ateliér. Nedali nám to zadarmo, trápili nás od 10 ráno až do 4 odpoledne, s hodinovou přestávkou na oběd. Ale aspoň, že je to za námi. A večer se spakovat a ráno odjíždíme na 2 týdenní trip po východním pobřeží...


Zima, zima, zima. V Kansasu je při našem odjezdu -17. Ještě, že Celsia. O mnoho lepší to není ani na naší první zastávce v Nashvillu. Procházíme městem hudby, jdeme na fotbal (myšlěno ten americký) a nevynecháváme ani museem country.

Reklama na Coca-Colu za 15 dolarů, tak by se dalo popsat muzeum této společnosti. Plakáty, skeleničky, ochutnávka zdarma... to je přesně to, na čem byla tahle značka vybudována. Na reklamě. I když, jeden zajímavý moment tam byl, a sice vyprávění o tom, jak v 80. letech přišli s novou recepturou a tísíce lidí jim psali, že jinou než „jejich“ Colu, na kterou jsou zvyklí, pít nebudou. Nová Cola potichu zmizela z půltů obchodů a vrátila se stará dobrá Cola Classic. Neuvěřitelné, nakolik je díky reklamě Coca Cola zakořeněná v mozcích Američanů, že by bez ní nemohli žít...


To byla Atlanta, a teď už hurá do tepla, do slunného Miami na Floridě. Na Štědrovečerní večeři jdeme do Kubánsko-Mexické restaurace. 25. jedeme do Everglades parku podívat se na zub aligátorům. A 26. jdeme na pláž a koupeme se v moři. Zvláštní Vánoce.


Následující den je na programu Orlando a slavné vesmírné středisko na Mysu Canaveral. Z dláky si přohlížíme „odpalovací“ rampy raketoplánů a raket Saturn 5 programu Apollo. Předtsavte si, že celý raketoplán po příletu z vesmíru téměř celý rozmontují, zkontrolují a sešroubují, aby ho pak několik mil drkotali po štěrku k rampě (a tam mohli šroubky znova zkontolovat:-)


Ještě toho cestování pořád nemáme dost a pokračujeme na sever do Washingtonu. Návštěva Capitolu je téměř povinností, stejně tak výjezd výtahem na Washington Monument. A fotka Bílého domu nesmí chybět. Zajímavou stavbou je monument Thomase Jeffersona, který, stejně jako mnoho dalších staveb v centru Washingtonu, kopíruje antické stavby. Naštěstí docela úspěšně, což v Americe rozhodně není pravidlem.


No backpacks, to je New York. S baťohem vás tu skoro nikam nepustí. Ani na slavnou silvestrovskou oslavu, která, ruku na srdce, je naprosto o ničem. Nechají vás (ještě že aspoň dobrovolně) 6 hodin čekat na ulici, nejsou tam ani ToiTioky, ani stánky s čajem a grogem, a ani žádný program, žádné obrazovkya reproduktory, které by přenášely, co se dějě o několik ulic před vámi na Times Square. O půlnoci se na jedné z budov spustí balónek o 10 metrů níž, lidi si popřejí nový rok a jdou pryč. Jo, málem bych zapomněl, v Americe nesmíte mít alokohol na veřejnosti, takže si ani nepřipijete šampaňským. Takže, pokud budete mít to štěstí nachomýtnout se v NY o Silvestru, vykašlete se na celý slavný DropBall a radši se o půlnoci zajdětě podívat na ohňostroj do Central Parku.


O Manhattanu jsem slyšel hodně. Ale nejlepší stejně je to vidět na vlastní oči. Takže hurá na Empire State Building, který nabízí vyhlídku ve výšce 86. patra, tedy zhruba 300 metrů nad zemí. Jdeme tam na Nový rok. Cesta od začátku fronty nahoru zabere rovné 2 hodiny. Ale stojí to za to, výhled je ohromný. Fotíme co to dá, rozhlížíme se okolo, a pořád ještě nevěříme, jak ohromný prostor tu těmi vysokými mrakodrapy vytvořili.


Socha Svobody je další povinnou částí itineráře. Bohužel vás postí jen do podstavce, do samotné sochy už ne. Daleko zajímavější je návštěva vedlejšího ostrova, který sloužil jako vstupní brána do NY pro miliony přistěhovalců a dnes hostí muzeum o přistěhovalectví. Krásně je tam vylíčeno, co všechno si lidi vytrpěli, než byli vpuštěni do jejich vysněné „země svobody“. A kolik jich litovalo, že do toho vůbec šli. Kontroly, fronty, čekaní, nařízení... krásně tam vidíte, že systém a pravidla na všechno jsou v téhle zemi přítomny už odedávna.


Wall Street, Brooklynský most, staveniště na parcele bývalého WTC... Manhattan toho nabízí hodně. Architektům bych doporučil navštívit budovu World Financial Centra, Trump Tower a Hearst Tower of Normana Fostera. A taky perlu ve stylu Art-Deco, mrakodrap Chrysler Buidling.

Sečteno podtrženo, během tohoto 2 týdenního výletu jsem byl nespočetkrát nevpuštěn dovnitř s baťohem, zrentgenován, svlečen, vyzut z bot... Vás by to bavilo? Mě už ne. Chtělo by to něco jiného. Dát si pár dnů pauzu, relaxovat, nabrat energii. Rád bych, ale ještě to bude muset pár dnů počkat. Hurá na hory!

3277 mil

Ve čtvrt na šest opouštím ateliér. A v půl šesté už sedím v autě a vyjíždíme. Vůbec si nestíhám uvědomit, co všechno mě následujících 7 dní čeká. Je to fofr...


Santa Fe, první významnější zastávka na naší trase. Aspoň bych to očekával. No, jestli považujete Brno za vesnici, nevím, jak byste nazvali Santa Fe. Malé náměstí v „centru“, capitol a nádraží. Toť vše.


Za to Los Alamos, tam to žije. V tomhle městě probíhal (a stále probíhá) atomový výzkum USA. Nepřekvapí pak proto, že nás míjí autobus s nápisem Atomic City Bus:-) Nemůžeme najít správnou cestu dál, strážníci nás pouští skrz výzkumný areál. Projíždíme temným lesem. A náhle spatřujeme nápis Explosion Area. Ticho se rozprostřuje autem. Znělka seriálu Knight Rider není zrovna ideální hudba pro tenhle moment.


Další den je ve znamení indiánských obydlí v Mesa Verde. Průvodce nám dělá ranger Duff, který přidává k dobrému: „When things go tough, it’s time to call Duff.” Jeho nadšení pro indiány je nesmírné, necháváme se s ním vyfotit a pokračujeme krátkou procházkou mezi skalami. Je to tam pěkný, jen když si člověk uvědomí, že tady v kamenných obydlích pod převisem Indiáni bydleli ještě v roce 1300, kdy už v Evropě byla Gotika...

Cestou dále na západ se snažime ve městě Kayenta koupit pivečko. Marně. „No fire water,“ říkají nám indiáni obsluhující na benzince i v obchodě vedle.


Sklepáci hlásí sklizeno. Tak přesně tohle video si přehráváme v autě z Lukášova iPodu během čekání na lepší počasí v Monument Valley. Nakonec s průvodcem usmlouváváme cenu za projížďku z 50 dolarů na 20 a vyrážíme to tam obhlédnout. Asi to tak špatný nebylo, když i toho dne napruzená Janča nemá připomínky.


Další zastávkou je slavné Las Vegas, nejzápadnější bod našeho výletu. Jestli jste čekali hráčské doupě, budete zklamáni. Žádné utopiště dolarů bohatých se nekoná, ulice i kasina jsou plná turistů. Za to tu mají malou Eiffelovku a kopii newyorského Manhattanu. A taky fontánu, která každých 15 minut tančí v rytmu muzikálu Chicago. Vedle bankomatu si můžete vzít brožukru „When the fun stops.“ A ve slavném kasinu MGM mají vystavené BMW Z4, což dokumentuje úroveň a popularitu amerického automobilového průmyslu:-)

Nebyli byste v Las Vegas, kdybyste si nezagemblili, že?! Tak i my jdeme na to. Se sázkou 20 dolarů zkoušíme ruletu. Je to zábava. Čtvrtý pokus sázím na nulu a vyhrávám 40 dolarů. Naštěstí je během následující hodiny prohrávám a mohu tak opustit Vegas s pocitem, s jakým jsem ho opustit chtěl. A sice, že se ve Vegas nic vydělat nedá.


Po Vegas nás čeká přehrada Hoover Dam. Ta je jednou z největších na světě a produkuje stejné množství elektřiny jako náš Temelín. Jdeme na prohlídku a dozvídáme se, že v betonové hrázi prý není zabetonován jediný dělník. Škoda.


Během stavby přehrady vymysleli mnoho nových technologií. Například Drilling Jumbo, třípatrový razící aparát, na kterém mohlo 30 týpků simultánně rubat skálu a razit tak tunel. Tunely se razily 4 a nebyl by to americký management, aby posádky mezi sebou nesoupeřily... nepřekvapí proto, že přehradu postavili o 2 roky dříve než byl stanovený plán. Nepřipomíná vám to něco?


Následující den je pro mě TOP celého výletu. Ráno vstáváme před rozbřeskem, abychom viděli sluníčko vycházet nad Grand Canyonem. Grandiónzí zážitek! Vycházející sluníčko barví skály v kaňonu do červena, my fotíme, fotíme a fotíme. Což pokračuje po celý den, neb Honzové a Lukáš se snaží ukořistit nejlepší osobní snímek roku. Snad odjeli spokojeni. Já rozhodně.


Odpoledne GC opouštíme a míříme na východ. Opět jedeme skrz Monument Valley, kde to máme perfektně načasované a opět fotíme červené skály, tentokrát obarvené zapadajícím sluníčkem.


Cesta pokračuje Arizonou, skrz Moab v Utahu a pak po Interstate 70 skrz Rocky Mountains. Tam nás zastihuje sněžení a tak pomýšlíme na přespání ještě před Denverem. Marně, všechny motely jsou obsazené. Na dálnici je 10 cm sněhu, jedeme 30 mil v hodině (48 km/h) a těšíme se do Denveru. Ve 4 ráno jsme konečně tam. Hurá! Během 12 hodin jízdy jsme se z arizonské pouště přesunuli do zasněžených hor.


V Denveru máme 2 hodiny na prohlídku. Je to fajn město, a z amerických moje zatím nejoblíbenější. Je hned na úpatí hor. Mají tam pěší nákupní zónu procházející skrz celý downtown. A nejoblíbenější značkou oblečení je tam The North Face.

Se slzou v oku opouštíme Denver a čeká nás 8 hodin jízdy nekonečnou rovinou. Do Manhattanu se vážně moc netěšíme, ale musíme tam. Thanksgiving jsme si protáhli z 5 dnů na 7 a za 2 týdny nás čekají zkoušky...

We were all yellow

Dlouho jsme otáleli s kupováním lístků a nebylo moc jasné, kdo vlastně pojede. Já jsem svůj ukořistil na poslední chvíli - ve čtvrtek dopoledne. Byl to patrně poslední lístek za 50 dolarů. A večer jsem už frčel s Fernandem a Willem směr Kansas City.

Předskokani celkem průměr. A první půlka koncertu mě taky nějak ne a ne chytnout. Clocks a podobné hity jsou fajn, ale přijel jsem přece s naposlouchným novým albem. A pak to přišlo! Viva la Vida a už to jelo...

Po dalších 2 písničkých se kapela přesunula z pódia do zadní části arény (tedy blíž k nám), odkud zahrála 2 novinky, lehce upravené do country stylu, čímž si vysloužila bouřlivý potlesk amerického publika.

Pokračování na pódiu bylo více než bezva, podávalo se menu v podobě Lost a Death and All His Friends. Při skladbě Lovers in Japan se spustil „déšť“ papírových motýlků, avšak nejdojemnější byla bezesporu skladba Yellow, kdy byla celá hala nasvícená žlutými světly a mi spívali s nimi „you were all...“

Hráli celkem 2 hodiny a byli bezva. A kdo že vlastně? Zadejte do YouTube Viva la Vida :-)

Volné odpoledne

Dny se krátí. Stromy mění barvy každým dnem. A můj ateliér ve středu odjíždí do Norska. Naskýtá se volné úterní odpoledne.



Procházím ulicemi. Listí poletuje, kam ho vítr nese. Sluníčko se díky opadanému listí konečně dostává až mezi domy. Vše vypadá tak opuštěně. Ale díky hře světla a stínů tak živě a působivě. Listí voní a dotváří neopakovatelnou atmosféru krásného podzimního dne.


Stoupám ulicí až na vršek kopce. Naskýtá se pohled na město. Barvy jsou všude, kam se podívám. Pokračuju pěšinkou a dostáváme se k M. Popojdu pár kroků a jsem u A. O kousek dál je N, a hned za ním H. Takhle po krůčkách čtu celý nápis.


Fotím, sedám, poslouchám vítr. Dnešek má magickou atmosféru. Zítra se prý už má ochladit. A tak si uvědomuju, že tady něco končí. Že těch zkoušek a projektů bude od teď jenom a jenom přibývat. Radši na to nemyslet a užívat si barev, dokud to jde.

Den (bez) masek

Taky mate tak radi Silvestr? Den, kdy maji vsichni povinnost se bavit? Ja ho nemuzu vystat, vzdycky to stoji za houby.

A ted si predstavte, ze v Americe maji takoveto dny dokonce dva. Tim druhym je Halloween. Jeste, ze to uz mam za sebou. Moc zajimavych masek jsem tu nevidel, za to tech hlucnych klubu a opilich lidi bylo do sytosti.

Zlaty Velikonoce, to je jina zabava!

Nikdy se nezapřou

Pilo se víno. Na stolech bylo několik druhů sýrů. Holky byly oblečené v šatech, boty bez podpatků byly výjimkou a samozřejmě byly namalované – jako na ples. Kluci zas v košilích a černých botách. Pilo se střídmě, a v 1 ráno se všichni náhle vytratili..

Vždycky mají něco extra. O jejich party to platí taky. Architekti.