Colorful Colorado

Jsou místa, kam se člověk vrací rád. A pro mě je jím například Boulder v Coloradu. Navíc je při cestě do národního parku Rocky Mountains. Takže proč se nezastavit :-)


Boulder byl vlastně první zastávkou našeho 30 denního tripu. Ubytovali jsme v hostelu, prošli si kampus (v porovnání s Manhattanským závist) a šli na místní nákupní ulici Pearl Street (prosím neplést s tou pražskou), kde jsme si (v mém případě opět) pochutnali na večeři v Cheese Cake Factory. A ráno už hur(á) do hor.


Kemp jsme si vybrali přímo v národním parku. A rovnou plácek s parádním výhledem na hory. Jak se později ukázalo, podobně v přírodě jsou i ostatní kempy v amerických národních parcích. A stejně tak ani v těch ostatních nejsou sprchy.


Letos byla opravdu dlouhá zima. A tak je trail již od začátku u parkoviště na Bear Lake (2200 m.n.m. prosím) zakryt sněhem. Vystoupali jsme skoro až k Emerald Lake. A při cestě zpět do kempu jsme si ještě prošli trasu k jezeru Cub, kde jsme si pořál lámali hlavu nad tím, proč tolik turistů nosí na zádech „kufr“. A ono to byla matračka pro bouldering.


Druhý den následoval výstup na Twin Sisters Peak. Vrchol je ve výšce 3483 m, ale zas taková dávka to nebyla – začínali jsme na 2707m. Avšak, na dýchání ta výška rozhodně znát byla. Nahoře na kopci jsme s sebou měli nejen Janču, ale ještě jsme potkali 3 další slečny, které pracují v místním YMCA. Kdybych měl lepší paměť na jména, tak se o ně podělím.


Na kopci se nám ukázal svišť. Měl dovádivou náladu – panáčkoval, běhal okolo nás. Snad by i zobal z ruky. Dole u jezera Lily byl zas krásný výhled na nejvyšší horu národního parku – Longs Peak 4345m. Příště půjčuju mačky a cepín a jdem na něj.


Den třetí byla poslední trasa v Rockies – k nádherným jezerům Loch a Mills. Příšera se před námi schovávala, stejně tak vrcholky kopců. I tak, nádhera.


Rockies opouštíme po vyhlídkové silnici Trail Ridge Road, kterou jako by právě pro nás otevřeli v pátek ráno. V nejvyšším bodě stoupá do 3713m, a je podél ní několik pěších odboček k vyhlídkám. Následuje zastávka u Grand Lake a zanedlouho mávám „na viděnou“ sjezdovkám ve Winter Parku (viz starší články). A hurá do Denveru...


Prohlížíme si centrum města. A mě vrtá hlavou, co je to za budovu, ta co tak odvážně „vystrkuje špičku“ do náměstí. Jdeme to omrknout. Fotíme z venku. A přestože je v opravě, nedá mi to a jdu ji prozkoumat zevnitř. Uvnitř si, i přes všechny ty šikmé tvary, připadám hrozně příjemně. Jako by vše bylo přesně tam, kde má být. Záhada dostala během chvilky rozuzlení .- autorem stavby je architekt Daniel Libeskind.


S Denverem se loučíme počesku – návštěvou české restaurace na 151 Sobo St. Dáváme si kachnu. S knedlíčky. Zelíčkem. A plzničkou.

Hurá na letiště vyzvednout Davida a trip vstupuje do fáze 2.

Peter Pran řekl “Nice space”

Byl to víc jak 3 měsíční boj. Pořád jsem se snažil přijít na to, co že to po mně učitel vlastně chce. Nezbylo, než se snažit. A hledat...


Norman Foster, Renzo Piano, Richard Rogers, Loius Kahn, Oscar Niemeyer... se stali mými kamarády na následujících několik týdnů. K nim ještě připočítejme UN Studio, Coop Himmelblau, Herzog & de Meuron, Massimiliana Fuksase, Rem Koolhaase, Zahu Hadid a Petera Prana z NBBJ.


Byla sobota 2. května. Za mnou dvě probděné noci. Plakáty vysely, modely taktéž vystavené. A 7 členná kritická porota připravená. Zmíním aspoň 3: Náš učitel Torgeir, velmi bystrý Steven Hardy a také již výše zmíněný norský architekt Peter Pran. Mohlo se začít.

Na začátku byla cítit značná nevozita. Bodou hodní? Nebo si nás podají? Naštěstí, první varianta vyhrála. Naše projekty se jim líbily a moc se nešťourali v detailech.


Moje řada přisla ve 3 odpoledne. Začal jsem, povídal, povídal... a Peter Pran ukázal na jeden z renderů a říká „Nice space.“ Jak si na tuhle větu znovu vzpomenu, říkam si, že to asi úplná tragédie nebyla...


V šest bylo po všem. Všichni odprezentováni, a totálně zničeni. Diskuze nad projekty se přesunula k učiteli domů a pokračovala až do noci. Tady snad malou poznámku: Kdo byste se obávali, že bez čísla popisného dům nenajdete, pak vězte, že se jedná o typický příklad „domu architekta“ – stačí vědět název ulice, a pak už na první pohled poznáte sami :-)

Tak a teď už dost chlubení a hurá do práce, ještě je třeba dokončit ostatní předměty. Achjo.

Velikonoční party víkend

Ve čtvrtek architekti zdrhli z ateliérů a šli pařit. A vzhledem k tomu, že to nedělají často, pařili o to víc. Obzvlášť Terčin ateliér. (Tihle típci v tom ateliéru nikdy nejsou, takže se ani nedivím, že jim nechybí energie). Muziku mixuje Dustin ode mě ze studia a daří s mu to dobře – styl Groove Armada, Basement Jaxx apod. nám naprosto vyhovuje. Užíváme si příliv muziky a odcházíme mezi posledními.


V pátek je na řadě koncert. Pat z vedlejšího studia zpívá, Mike z mého ateliéru - pozor velké překvapení - hraje na bubny! A k tomu ještě mají doprovod na klávesy, housle a kytaru a dvě sličné zpěvačky v pozadí. Dekadentní atmosféru skvěle dotváří prostředí, ve kterém se nacházíme – útulná prodejna knih :-) ...fotila Kamča.

Je tu sobota – celkem tradiční party mezinárodních studentů u jednoho frantíka. Komentoval bych slovy „Nothing special.“

Přichází neděle. Mám pozvánku od přátel architektů na nedělní velikonoční oběd. Beru pomlázku (kterou mi z Čech přivezl táta) a jedu na ně. Příjemné odpoledne s porcí dobrého jídla, klábosení, předvedení českých velikonočních tradic :-) A následně film, u kterého jsme všichni postupně usnuli. Venku počasí že by psa nevyhnal, nechávám se tedy odvézt autem a kolo vyzvedávám až ve středu. To už, pravda, zpátky v silně pracovním zápřahu.

Na horách!

Táta jede v dubnu na konferenci do Knoxville. A já chci na delší víkend zmizet z Kansasu. To zní jako plán!


V pátek zatahuju školu a Vanda mě veze na letiště. Dva lety a už vystupuju v Knoxville. Tátovo letadlo má zpoždění, ale nevadí čekám až se dočkám. Jedeme do hotelu, klábosíme s taxikářem, jdeme na večeři a prozkoumáváme staré centrum města.


A ráno brzký budíček, půjčit auto a hurá na kopce! Ty nás příjemně překvapily. Jsou pěkné, vysoké, a vedou v nich vtipné cesty. Jako třeba ta úplně první – potok se přechází po lehce otesané kládě, se zábradlím po jedné straně. Navíc v noci mrzlo, takže to výtečně klouže. Cestou prolézáme skrz jeskyni, stoupáme pod převis, místy se radši přidržujeme ocelových lan – cesta je totiž opět namrzlá.


Parkujeme u chaty. Od ní je to asi 300 metrů na vrcholek hory Mt. Le Conte, na které se nám představuje panorama Great Smoky Mountains. A nevěřili byste, co může příroda vytvořit za krásu – to je prosím námraza na stromech.


Druhý den vyrážíme k vodopádům. Cesta by měla vést podél řeky. Měla by, kdyby jí do cesty nepřišlo pár kopců a skal. Takže se houpeme do kopce a z kopce... Vodopády však stojí za to, oblazli jsme je celé dokola, abychom si na ně mohli šáhnout ze všech stran. Cestou zpátky pak stopujeme srnky a fotíme je, jak brodí řeku. Paráda!


Třetí den (toť prosím alternativa k managementu a ateliéru) se jedeme podívat do indiánského muzea do Cherokee. Při cestě zpátky, skrz průsmyk v horách, fotíme – v místě, kde v sobotu bylo na tričko, v pondělí sněží :-)

Je úterý ráno, já hupky hupky na letiště a do Kansasu, táta na konferenci a do New Yorku...

Na podruhé a ještě lépe

Jarní prázdniny. Původně jsem chtěl jet do Chicaga. Sehnat pár dalších lidí a vyrazit. Plán vypadal jednoduše, ale marně jsem hledal spojence. Všichni měli namířeno jinam.

A pak jsem jednoho dne při obědě potkal Rosse, kamaráda z ping pongu. Že prý jeden s partou přátel lyžovat do Colorada. Jen na dva dny, a do nějakého malého střediska. Nevypadalo to zpočátku nějak extra, ale...

...pak se ukázalo, že ta partička lidí vyráží z Wichity a že můžu u Rosse před výletem přespat u jeho rodiny. A taky, ve Wichitě bydlí Jill, což slibuje příjemnou exkurzi po místních barech. To už začíná znít jako plán. A když k tomu ještě připočtu, že přespávat budeme v Boulderu, není o čem diskutovat.


V pátek večer začínají prázdniny. A to oslavou Christininých dvacetin. Už dlouho jsem na žádné party nebyl, doslechl jsem se z Čech, a tak vyrážím. A stojí to za to. Jdu spát jen tak tak, a v sobotu odpoledne mě už Ross vyzvedává u dveří našeho apartmánu.

Příjemná 2 hodinová jízda po silničce, která se kroutí kansaskými Flint Hills. Kopečky, stromy, jezera, na Kansas až překvapivě pěkná scenérie. Přijíždíme k Rossově domu, vítá mě jeho rodina a Grace, asi 30 kilogramový pejsek. Hodný, neštěká a nekouše. Ještě vyřídit nakupování, a hurá do centra Wichity, kde už čekají Jill a Robert, kteří jsou mými společníky na následujích několik příjemných hodin strávených postupně v 3 mísních barech.

Už je neděle ráno a mě čeká povinný kulturní bod programu – návštěva amerického nedělního „kostela“. Celá akce je, překvapivě, poněkud neformální. Kazatel se střídá s kapelou, která hraje a zpívá, a s ní také celé obecenstvo kostela. A já jsem zase o kousek dále v poznávání téhle země – každou něděli se tu všichni sejdou, pozdraví se, zazpívají si, zkrátka prožijí spolu příjemné dopoledne, aby se poté rozešli každý znovu pokračovat v „boji“ v této individualistické společnosti.


Je 1 hodina odpoledne, a my vyjíždíme. 19 lidiček v autobuse, řídit bude na střídačku Rossův brácha TJ a Alex. Cesta ubýhá rychle, a v 10 večer jsme v Boulderu. Přespáváme a ráno autobusem vyjíždíme do hor.


Ranní půjčení výbavy probíhá v mém případě klasicky – vyzkoušet boty, obstarat helmu a připlatit si na Demo lyže. A hurá na sjezdovku.


Středisko je poloprázdné, zato plně zalité sluníčkem. Sníh je poněkud měkčí, ale ještě netaje. A všude pohoda. Takhle si představuju jarní lyžování. Ráno vykroužit pár carvových oblouků na sjezdovce, a odpoledne se vydat objevovat místní specialitky.


Tou pondělní je „sjezdovka“ Salto. Začíná klasicky – šipkou směřující do lesa. Boulemi se pomalu prohopsávám hlouběji mezi stromy,. Tenhle slalom začíná vypadat poněkud nebezpečně, obzvlášť, když sklon svahu narůstá. Celé je to o tom „zatočit pokaždé, když je to potřeba“


Už to vypadá, že je vše za mnou, ale chyba lávky. Právě přichází největší šperk - do zavedené trasy totiž spadl strom a nejvtipnější metoda, jak ho překonat, je použít připravený skokánek :-)


Boulder je moje vysněné místo, hrozně jsem o toužil navštívit. A tak se večeře na místní proslavené třídě Pearl Street řadí k mým největším zážitkům tohoto výletu. ...nikomu nemusím povídat, že stála 20 dolarů :)


Na druhý den měním lyže - all mountainky Völkl AC 30 za crossky od Stöckli. A musím přiznat, že mi na ranním umrzlém terénu dávají pěkně zabrat. To se mění po obědě, kdy je sluníčko zase zpátky. A my se přesunujeme na zelenou sjezdovku a jdeme natáčet video.


Mojí atrakcí pro úterní odpoledne je sjezdovka Moose Glide. Já bych ji spíš pojmenoval Slalom mezi stromy. Vzpomínám si, jak jsem měl loni ve Val d Isere respekt z toho 1 sloupu lanovky, co trčel upstřed zasněžené pláně. Tady je těch sloupů celý les, akorát že jsou dřevěné. Je to zážitek, a vlastně i paráda, si to s respektem projet a užít.


Večer rychlá večeře v Boulderu a hurá do Wichity. A ve středu odpoledne jsem už zase zpátky v Manhattanu.

Tentokrát jsem nenajel tisíce mil. A přesto to byla suprová akce. Sice krátká, ale za to hodně intenzivní. A díky těm 18 lidem okolo moc příjemná!

Léčitel

Na začátku semestru jsem se necítil nejlépe. Týden jsem ještě vzdoroval, ale nakonec se přeci jen odhodlal a vyrazil vyhledat radu odborníka. Pro nás studenty je to zadarmo, tak proč ne...

Přivítali mě na recepci, pak jsem čekal ani ne 5 minut, a už jsem byl na řadě. Do vyšetřovny si mě odvedla usměvavá paní.

Zvážila mě, změřila si jak jsem vysoký, teplotu, zeptala se na léky - jestli nějaké aktuálně užívám. Pak mi změřila tlak, řekla „That's good.“ a zapsala si čísla. „To je docela nízký, ne?“ ptám se. „Vlastně jo, povídá ona.“ :-) Ale že prý taky má nízký, tak se nemám strachovat.

Ještě pár otázek padlo, a pak přišla ta rozhodující: „Bolí vás něco?“

Jen tak z legrace bych sem asi nechodil, povídám si pro sebe. A vysvětluju jí, o co jde. Lékař prý přijde během minuty.

Povídám celé mé trápení znovu. Pan doktor si mě prohlídne, nakoukne do krku, poslechne dýchání. A podívá se do papírů, co sepsala ona dáma před ním. A pak pronese rozsudek: „Myslím si, že...

...co vám je, je pravděpodobně [ten anglický výraz si nepamatuju]“. Napíše mi léky, a odesílá mě do lékárny. „Mám jako ležet doma a pít čaj, nebo smím chodit do školy?" ptám se ještě. Prý můžu normálně chodit do školy, jen bych si aspoň pro dnešek měl trochu vyspat a jinak je to prý "good" :-)

Design Development