No Pain, No Jane

Je to naprosto jednoduchá cesta. 500 mil po dálníci I-70, pak odbočit doprava a jet 40 mil po silnici 40. Přesto se to dá poplést. Díky Derickově radě jsme odbočku přejeli o 30 mil. Prý to bylo na jiný Winter Park, říkal. Nebylo. No jo, co bych taky od Amíků nechtěl, že?

Taky byste čekali, že v Americe budou mít čipové permanentky už leta? Taky jsem si myslel... Ale úplně největší tragédie je lyžařská mapa a značení sjezdovek. Nedokážu si představit se tu orientovat za mlhy. Ještě že všechny cesty vedou do Říma a sjezdovky (obvykle) dolů.

No, ale konec řečí a hurá na lyže, ne?! Počasí nám první den moc nepřeje, za to sjezdovka je po ránu parádní – na v noci urolbovaný povrch totiž napadal čerstvý sníh, takže si to ráno zlehka krájíme v prašánku... To by bylo moc fajn, jenže zprava slyším výzvu – boule! V boulích jsem už něco najezdil, tak proč bych to nezvládl tady, ne? Jedeme na sjezdovku označenou černým diamantem...


...a nestačíme se divit. Boule vysoké až po pás, a pěkně ztvrdlé, neodpustí ani ň. Makáme co nám síly stačí, zadýcháváme se. Překonáváme první padák a za ním čeká další. Pak ještě jeden, a hurá, jsme dole. Uff!

Po poledním odpočinku nám boule nedávají spát a jedeme na ně znova a znova... což se nám nakonec pěkně vymstí večer, protože dorážíme na pokoj totálně mrtví. Okolo sedmé něco málo pojíme a místo party prospíme celý večer. Že by ta vysoká nadmořská výška? Asi taky, lyžuje se od 3000 do 3800 m. Ale hlavně, dávat si boule hned první den zkrátka nebyl rozumný nápad.

Druhý den to bereme hodně zlehoučka, abychom vůbec dožili večera a party. A děláme dobře, protože tahle party se zapsala do historie našeho pobytu ve Winter Parku. Představte si 14 lidí pohromadě ve výřivce, s plechovkami piva v ruce. Mazec, ne? No a co teprve když si dva kluci stoupnou každý na druhou stranu bazénu, vyskočí, chytí trám, přiručkují k sobě a začnou bojovat...


Den třetí vykukuje sluníčko a my si užíváme prašánek v nejvyšší oblasti celého areálu. Po poledni je tu dokonce pokus popojít pár metrů od lanovky nahoru na vrcholek, výška 12.060 stop nad mořem. Už dlouho mě 100 kroků nezadýchalo tak, jako tady! Fotíme a šup dolů hlubočáčkem. Paráda!


Poslední den přichází čas vyzkoušet místní speciality. Double diamond, černo černě černá, chcete-li. Prostě to nejlepší... jedu to okounout. Pár borců už tam směřuje, tak je následuju. Projíždíme brankou a zastavujeme na hraně.


To je pohled! Tohle je opravdu víc jak 45°! Nechávám si poradit, kudy to vzít dolů. Tady končí legrace, když nezatočím, skončím ve stromu. A hned na to objevuju další pravidlo: Když je ta boule moc velká, bude pod ní patrně skála. Bojuju, přežívám, a abych si dodal sebejistoty, jedu to ještě jednou.


Odpoledne přichází druhá specialitka – lanovka Eagle Wind. Ta obsluhuje jen samé one-diamond sjezdovky. Žádnou frontu tady opravdu nečekejte, a takové ty sklopné zábrany na sedačce taky ne – borci přeci nepadaj, ani z lanovky :-) Nahoře se začíná traverzem, který je lemován šipkami značící „sjezdovky“. Spíš bych to nazval „směr, kterým odbočit a pokračovat dolů“, neboť se pouštíte do nečeho mezi sněhovou plání a lesem.


Já to beru co nejvíc nalevo od lanovky, sjezdem s logickým názvem Left Hand. Spouštím se dolů lesem plným neposkvrněného sněhu. Labůžo. Vychutnávám si každý oblouk a chválím Apache Outlaw – ty plachťáky od K2, co jsem si půjčil (129-92-105).


No a je tu konec. Mary Jane nám dala pěkně zabrat. Ne nadarmo jsou v restauraci dole pod sjezdovkami tabulky s nápisem, No Pain, No Jane. Kéž by bylo víc času na seznámení, milá Jane!