Kolo mlýnské

Ve středu nastává den D. Jdeme za Jimem, od kterého máme slíbené půjčení kol. Za 20 dolarů na celý rok, neberte to! Vybírám žlutý stroj. Má 10 převodů. Hmotnost radši ani neodhaduju. Hlavně že bezvadně ladí s mým TP tričkem! Už jenom jméno mu chybí...

Teď hurá k počítači, zkontrolovat maily, a nezapomenout na Facebook. Za chvíli přichází Kamila, čte mi přes rameno a říká: Ty znáš Lucku Rydlovou? Její blog už čtu 2 roky:-)

Schůzka s naší studijní poradkyní je další bod programu. Mám ve všem ještě větší zmatek, než před hodinou. Páteční zapisování předmětů bude stát za to:(

Všichni už z kampusu odjeli, takže sedám na svůj nový bike a vydávám se na dobrodružnou cestu skrz Manhattan k mé homestay family. Ovládání kolečka zvládám bravurně, za 20 minut jsem „doma“. Už jen koupit si helmu...

Purple Pig

Dnešek celkem nuda, nic mě neba. Přednášky v International Student Centru nestojí za nic. K obědu beru výdobytek čínské civilizace. Ani nemám moc hlad, zbytek jídla nabízím spolusedícím a přemisťuji se k počítačům.

Konečně se dostávám k tomu, co jsem všem opakovaně sliboval. Nahrávám první fotky na Facebook a zakládám tenhle Blog. Do toho se mi na Facebooku ozývá Milli, takže střídavě taguju lidi na fotkách a komunikuji s rodnou vlastí...

Píšu, píšu... party u Gošti prý byla super... sám nemůžu uvěřit, jak mi tenhle krátký chat zlepšuje náladu! V rychlosti se loučím a pln energie utíkám na odpolední program.

Znovu se ukazuje, že v Americe nemusíte nic vědět, stačí jen otevřít pusu... takže místo obcházení velkého zahradnictví procházíme skrz skleníky:) Pak sedáme do auta a jedeme do místní vyhlášené barové čtvrti Aggiville.

Honza parkuje, vysedáme a otevíráme dveře nejbližšího baru. Vítejte v Purple Pig...

Večer nás čeká večeře s ostatními (international) studenty. Proslovu místních důležitých osob se nelze vyhnout, trávíme poslední sousta a v 8 večer je vše za námi. K naší skupince se přidávají další internationals, a za chvíli jsme znovu v Purple Pig.

Celkem příjemná party. Dnešek stál za to. Moje ranní chmury se během dne postupně rozplynuly, nálada postupně stoupala, abych si pak pořádně užil večer. Tak to mám nejradši.

Pizza po americku

Pondělí je ve znamení zahájení Orientation Weeku. Přicházíme do školy přesně na čas, tedy v 7:30. Dostáváme obálku se spoustou informačních letáků a zároveň ujištění, že do 9 hodin se tu nic víc dít nebude. Tak aspoň zařizujeme studentskou kartičku, účet...

V 9 hodin vcházíme do Forum Hall na společné uvítání zahraničních studentů. Připadám si tu víc jako v Pekingu na olympiádě než v USA, je tu celkem asi 300 zahraňáků a z toho dobrá polovička jsou Číňani a další asiaté. Mazec!

Během uvítací session se nic zajímavého nedozvídáme, o to více pociťujeme výkon amerických klimatizačních jednotek. V místnosti je snad 20 stupňů, ne-li méně, a my se nemůžeme zbavit pocitu, že je nám zima.

Oběd probíhá v poklidu, vyhýbáme se stánku s čínským jídlem, u kterého je fronta na dobrých 20 minut, a bereme útok pult s kuřecím. To kupodivu bylo vcelku poživatelné, na rozdíl od citronové limonády, která se na první pohled tvářila naprosto neškodně, aby se pak proměnila v neuvěřitelně sladké nepoživatelné fuj.

Naše paní domácí má dnes dlouhý večerní program, takže vaří její manžel Larry. Bere to sportovně, zve nás na pizzu. Takže sedáme do auta a míříme za město. Larry zastavuje u Pizza Hut, pobočky megasítě amerických pizzerií. Vcházíme dovnitř a je nám zde ještě větší zima, než dopoledne ve Forum Hall.

Americká pizza, to je story sama o sobě. Nejprve si dáváme salát. Na výběr jsou kromě okurky a rajčat a další zeleniny také meruňky, zajímavá kombinace. Pak dostáváme na stůl sklenice na Pepsi Colu, které jsou po okraj naplněné ledem. Kdyby nám snad bylo uvnitř horko.

To, co američané považují za pizzu, vám budu muset při příští návštěvě nafotit, abyste mi věřili. Zkrátka, v době začátků Pizza Hut tam prý dělali pizzu s tenkým těstem a trochu zdobení navrchu. Patrně něco aspoň trochu se blížící italské pizze. Dneska je to spíš závod s ostatními fast foody o to, kdo vám podá vydatnější jídlo. Nedokážu si představit sníst tuhle americkou pizzu celou. A málem bych zapomněl, po pizze samozřejmě následuje sladká tečka – dortík polévaný čokoládou.

Poslední akcí dne je návštěva místní knihovny. Na takhle malé město pěkně vybavená. Nacházím oddělení Graphics Design a tiše závidím. V knihovně na Mariánském náměstí si vystačí s 30 cm pro tuhle sekci, v Manhattanu jim nestačí 2 police... Takže už plánuju víkendovou výpravu do knihovny. Kde sehnat spacák?

Vzpomínáte, co je to dial up?

Velmi volný program měla neděle, kromě návštěvy místního plaveckého bazénu jsme nic nepodnikali. Takže zkusím menší filozování na volné téma.

Možná žijete ve stejné iluzi jako já. Že Amerika je zemí zaslíbenou internetu. Patrně opravdu je, ale jsou i výjimky...

...jak rádi byste si zatelefonovali po Skypu, nahráli pár fotek na Facebook, odeslali několik mailů! Čáru přes rozpočet může udělat jedině pomalé připojení na internet. A to je přesně náš případ. Naši domácí mají, věřte tomu nebo ne, klasické vytáčené připojení! Takže i načtení stránky typu www.centrum.cz trvá zhruba 30 vteřin. U nahrávání fotek se radši ani nepokouším.

Je to zvláštní, jak jsme na síti sítí závislí. Bez internetu si nezjistíte, které vyučované předměty jsou ještě volné, a na které už můžete zapomenout. Takový zvláštní pocit. Na TP si odpojení od internetu příjemně užíváme, ale tady, když potřebujete zařídit x věcí, a když vám každou chvíli píšou přátelé z Česka, abyste konečně něco napsali a pochlubili se fotkami, je to ubíjející. Už se moc těšíme na začátek roku, až se vše zajede do svých kolejí, až budeme skypovat, chatovat, facebookovat a kdovícoještě až do omrzení.

První den a hned barbekjů

Je sobota 16. srpna. Naše první ráno v USA. Vstáváme v 11 hodin. Naše paní domácí pro nás připravila snídani. Věřte tomu nebo ne, snídáme české koláče! Prý recept od prababičky. Snídaně je proložena vzpomínáním naší hostitelky na své předky – paní má pečlivě zdokumentovanou rodinu až do roku 1850, možná ještě dále.

Jedeme do města na prohlídku kampusu. Řídí paní a ukazuje, co vidíme okolo. Vzpomínám na svojí roudnickou babičku – taky dokáže pouštět volant a ukazovat na všechny strany, co právě můžeme vidět:-)

Na kampusu se scházíme s ostatními Čechy a 2 hodiny se procházíme. Vanda z ČZÚ ze Suchdola nám ukazuje svůj luxusní byteček, zatím zcela nezařízený, ale slibující hodně vděčných parties. Uvidíme.

Večer pořádáme na zahradě barbekju, hostime ještě další dva Čechy. Těm dělá homestay family týpek jménem Jef. Před půl rokem mu zabavili řidičák, takže klukům půjčil auto, aby za námi mohli dojet.

V půl deváté večer už zase přemáhám spánek. Přeci jen, 7 hodin časového posunu se na mě silně podepisuje. Přeji všem dobrou noc a jdu spát.

Nejdřív tam musíte doletět

5 hodin ráno. Sraz na letišti. Postupně se schází celá naše 7 členná česká banda. Poslední loučení a už procházíme checkem.
Ještě v duty free shopu kupuju 2 Becherovky, budou se hodit…

Usedáme do letadla a za nedlouho vzlétáme. Na dlouho poslední pohled na Říp a pak už naše zem mizí pod neprůstupným mořem oblak. První půlhodinu letu to drncá, jako bychom jeli po D1 na Brno. Dostáváme malé občerstvení a zanedlouho přistáváme v Amsterdamu. Zde nás čeká cesta po letišti doslova z jedné strany na druhou. Asi tak 30 minut stání na travelátoru, přerušené celní kontrolou.

Už jsme na gate G06 a procházíme další kotrolou. Zde končí své putování ony 2 lahve karlovarské léčivé vody, prý si můžu na palubu vzít jen alkohol koupený na Amsterdamskm letišti. Škoda...

...How many pieces of luggage do you have? Did pack your things yourself? Did anybody give you anything to bring to the US? Všechno zapírám, dostávám zpátky svůj cestovní pas a boarding pass a nastupuju do letadla. Delta Airlines si pro nás připravily Boeing 767, poměrně velký stroj. Co je ale podstatnější, náš let je poloprázdný:) Ukořisťuji dvousedadlo po levé straně, Honza (ten druhý z celkem tří Honzů, kteří letíme pohromadě) pak zabavuje prostřední trojsedadlo. Aspoň se cestou vyspí...

Let do Atlanty trval asi 9 hodin. Hned po dosednutí nás čeká velká kontrola, pánové za přepážkou jsou celkem vstřícní. Jana říká, že ten její kotrolor dokonce vtipkoval. O jejím příteli, který je v Čechách. Že prý jí dává tak měsíc, a bude si užívat s jinou...

Konečně zapínám telefon a zjišťuju, kolik miláčků si na mě vzpomnělo. V rychlosti odpovídám na smsky a nastupujeme do metra, které propojuje jednotlivé terminály Atlantského letiště. Za 3 minuty jsme na druhé straně letiště, docela rozdíl proti Amsterdamu!

Náš třetí let, z Atlanty do Kansas City, trval 2 hodinky. Na letišti už nás čeká naše homestay family. Milí postarší lidé, u kterých budeme následující týden bydlet. Paní má prý české předky, a v Kansasu žila ve vesničce jménem Pilsen. A její manžel je zas poloviční Němec.

Cestou do Manhattanu, kde je náš univerzitní kampus, nás berou na večeři. Jak jinak, než čistě americkou. Chickenburger s porcí hranolek a limonádou, co lepšího si dokážete ve 3 hodiny ráno našeho evropského času představit? :-) Cestou z večeře usínám v autě a probouzím se až před domem našich hostitelů. Ještě předáváme dárky z Čech a jdeme spát. Usínám během 5 vteřin...