Sečteno, podtrženo

Po skoro půl roce zpátky doma je již dostatečný odstup pro to, aby člověk mohl hodnotit.

Bylo to jiné, než jsme čekali. Škola byla náročnější, než jsme si mysleli. Ale zase nám toho dala nad očekávání. Na party se chodí často a pije se tam ten nejhorší a nejlevnější alkohol. Do Walmartu je to bez auta zatraceně daleko. Mladí američani se neumí chovat, neumějí použít kapesník a zývají s otevřenou pusou. A mnohé slečny chodí oblečené v teplácích a holinkách.

Procestovali jsme daleko víc, než bych si dokázal představit. Mluvit anglicky a přemýšlet v angličtině je daleko jednodušší, než jsem čekal. Ve státech je spousta příjemných a kamarádských lidí, kterým se daí věřit a kteří pomůžou, když to potřebujete. Taky je tam spousta zatraceně chytrých lidí. A těch tlustých je tam vážně hodně málo.

Během půl roku se stane velká spousta věcí. Člověk si vyzkouší spoustu věcí, které chtěl, do kterých byl nadšený a kterým věřil. A zjistí, že málo co je tak jednoduché, jak se zdálo. Po půl roce zpátky a několika různých prohrách (tou poslední byla zpráva mého italského zaměstnavatele-architekta o tom, že o Vánocích mizí zpět do Itálie) postupně přicházím o to „americké“ nadšení a široký úsměv. Spousta věcí asi prostě nejde tak snadno.

Naštěstí si ale vybavuju slova učitele z ateliéru na kansaské škole Torgeira Norheima „Keep going.“ A o tom to asi všechno je. Nevzdávat se a snažit se dál. A užívat si ten proces cesty za něčím...

Kalifornie je jen jedna

V Las Vegas nás opouští Jana a David. S Ondrou pokračujeme směr západ, do LA, kde nás na předměstí ve vesničce Yorba Linda čeká Ondrova kamarádka Verča. Program prvního dne je jasný - prohlídka Hollywoodu.

Musím však přiznat, že se jedná o nejšpinavější místo, jaké jsemkdy v USA viděl. Stejně tak zbytek LA, kde jsem mimochodem během 2denní návštěvy viděl více bouraček, než za celý rok v USA dohromady.


Den druhý jsme navštívili Walt Disney Concert Hall od Franka Gehryho. Špičková architektura, Gehryho patrně nejpovedenější dílo. Dokonce se nám i podařilo náhlednou do samotné koncertní síně, která působí daleko komornějším dojmem, než byste u sálu pro 2200 lidí čekali.


Následuje přesun na jih od města do zátoky Long Beach, kde kotví slavný zaoceánský parník Queen Mary. Ten den bohužel uzavřený, necháváme se proto zlákat na prohlídku sovětské ponorky, která kotví hned vedle. Periskop funguje, stejně tak prý všechna hejblátka a udělátka. Jen tak vědět, kterým kolečkem otočit...


Večer jsme pozváni na Verčinu narozeninovou party (kéž by tak místní mládež mohla pít alkohol - dalo se s nimi vydržet až poté, co jsme jim v obchodě tajně koupili pivka). A ráno vyrážíme na prolídku Getty Centra (opět architektonická špička – Richard Meier) a přes krásné pláže Santa Monicy ukrajujeme míle směrem na sever po highway číslo 1, která se elegantně kroutí a zasekává do svahů při oceánském pobřeží.


Dva dny jízdy na sever jsou vyplněny překvapivými zážitky – poklidná Santa Barbara s plážemi hned pod horami a luxusním západem slunce, slunné Malibu, tuleni, maják, surfaři, šumění oceánu, městečko Santa Cruz s vskutku evropskou atmosférou...


A už vjíždíme do hippie města San Francisco. Ano, právě zde se odehrávaly ty nejhustší party z období hippies, party plné pestrých barev, hudby a tak dále... Město nás přivítalo zataženou oblohou, o to větší překvapení pak přineslo den odjezdu, kdy sluníčko proměnilo toto příjemné místo v oázu pro život.


Největší vychytávkou našeho pobytu v SF byl hostel Green Tortoise. Zde jsme strávili 3 dny, během kterých jsme potkali spoustu cestovatelů z celého světa. Jedna dvojice, která už cestuje po USA 2 měsíce a má pak zamířeno do Austrálie. Anebo skupinka 3 Kanaďanek, které nás svým vyprávěním zabavily na celý večer. Krom toho jsme se s lidmi z hostelu absolvovali Pub Crawl – od baru k baru jsme procházeli noční Frisco, co bar to alespoň jeden drink.

Věznici Alkatraz jsme pochopitelně nemohli vynechat. Dokud byl plný lidí, bylo vše ok, ale k večeru, kdy jsme v areálu zůstali téměř sami, začaly řady prázdných vězeňských cel a omšelé zdi nahánět hrůzu.


Druhý den jsme si proto jeli vylepšit náladu do Golden Gate parku, kde jsme nahlédli do De Youngova muzea (architekti Herzog & de Meuron). Zde jsme se přidali na organizovanou prohlídku muzea. Paní průvodkyně byla skutečně špičková znalkyně umění a k tomu výborná vypravěčka, a nám tak proměnila návštěvu muzea ve velmi silný kulturní zážitek.

Nemůžu se nezmínit o místní specialitě – tramvajích-lanovkách, které zdolávají místní extrémně prudké ulice. Při jízdě po jedné z tras máte možnost shlédnout nejprudší uličku SF – kroutí se odvážně dolů ve sklonu 31% a smí se po ní jet jen 5mil v hodině.


Po třech krásných akčních dnech opouštíme město. Více na západ už to autem nejde, a tak po 3 týdnech jízdy výhradně na západ a následně sever jedeme, pozor!, na východ, do Yosemit. Hned při přijezdu máme štěstí – na louce hned u silnice se promenuje medvěd. Fotíme, zíráme, o kousek dál fotíme výhled do údolí a pokračujeme do kempu.


Vrchol Half Dome je prý jedním z nejoblíbenějších cílů – a skutečně, cesta nahoru připomíná Václavák. Po řetězech se v nekonečném zástupu pomalu přibližujeme vrcholu. Ještě propagační foto, a hurá kolem vodopádů zase zpátky do údolí. Kvalitní 9 hodinový hike si zaslouží odměnu - pivko a opečené maso v kempu.




Yosemity jsme z časových důvodů nuceni opustit a směřujeme k jezeru Tahoe, kde jsem si vymyslel pěknou lumpárnu – vytáhnu Ondru na kolo. Podrobnosti v článku zde:
http://www.mtb-blog.cz/%5Bcategorypathfirst%5D-5


Následuje noční jízda dále na východ, do Salt Lake City. Jízdu po dálnici skrz Salt Lake Desert bych si příště radši odpustil – uznejte, kdo byste chtěli řídit 30 kilometrů rovně? Salt Lake nám bohužel ukázalo svou odvrácenou tvář – celou naší navštěvu pršelo, a to tak silně, že jsme se před odjezdem museli v garážích sušit ručníkem a kompletně se převléknout. Přesto si troufnu tvrdit, že Salt Lake musí být za pěkných dní velmi příjemné místo, plné zeleně a pěkné architektury, navíc obklopené ze všech stran horami (ostatně si asi pamatujete na zimní olympiádu v roce 2002).


Zbytek cesty je o nekonečném ukrajování mil směrem na východ do Kansasu. Řídíme dnem i nocí a playlist v mém telefonu byl již mnohokrát přehraný. V přihrádce palubní desky objevujeme klenot zakoupený prý společně s autem – album A New Stereophonic Sound Spectacular od Hooverphonic. Hodně vydařená věc se silnou atmosférou, dokonalá pro noční drive po nekonečných pásech dopravních tepen.


Příjížíme do Manhattanu. Živí, zdraví a plni zážitků. Zbývá už jen prodat stan a další přebytečné věci, rozloučit se s Rossem, Sarinyou, host family a vůbec všemi, co jsou ještě v Manhattanu, zabalit a jet domů. Uteklo to!

Všechny barvy červené

Dovolte, abych nejprve představil tým:


Sadzi (David) – mistr 3D tetrisu, navigátor, horský vůdce, flagmatik na druhou


Jana – vždy se postará, aby vše bylo včas a správně, slečna do pohody, účetní na druhý pokus


Ondra – mistr Bangu, (záchranná) brzda, nadšenec


a já – neohrožený řidič, DJ, tmel


Pokračovat budu pár radami:

1. Poslední květnové pondělí mají Američani volno
2. Když mají Američani volno, vyráží na celý víkend do přírody
3. Kempy v amerických národních parcích lze rezervovat předem po internetu

4. Spát v autě se dá před motelem Super 8 v Moabu :(



Začli jsme parkem Arches. A oním přenocováním... V Arches je jeden oblouk větší jak druhý. Vlastně takové české Pravčické brány. Jenže větší a červené. A čas od času padají.


Následuje park Canyonlands. Je přesně na druhé straně od známeho centra turismu Moab než park Arches. Na Dead Horse Pointu shlížíme do kaňonu řeky Colorado a šupem pokračujeme do další části tohoto parku – The Needles.


Tento kraj plný pískovcových špiček, bochníků chleba a hub (nebo spíš půlitrů s pivem?) si mě okamžitě získal. Autem jedeme po prašné cestě doslova doprostřed ničeho. Nikým nerušeni šlapeme po úzké pěšině. Ta v jednu chvíli vystoupí mezi skály a pokračuje po louce brázděné tisícem ještěrek. A o kus dál se cestička pro změnu zanoří mezi skály a my mizíme mezi bloky skal do neznámých hlubin...


Nenavštívit Death Valley by bylo chybou. Podivujeme se nad cenovými nabídkami místních průvodců a vydáváme se testovat Mazdičku na prašné + kamenné cestě. Naštěstí přežila.


Krátká zastávka u přehrady Glenn Dam spojená s její prohlídkoiu je následovaná příjezdem k severnímu okraji Grand Canyonu. Překvapivě hodně zeleně, říkáme si.


Druhý den ráno zahajujeme sestup. Lesa ubývá. A teplota stoupá. Když budeme dobří, dáme to do dvou třetin a ještě za světla zpátky. Cestou se dozvídáme, že se dá za den zvládnout dojít z severu na jih či obráceně. Což je plán pro příště, tentokrát jsme dali na rady turistického průvodce a u vodopádů Ribbon Falls to otočili nahoru. Stihli bychom to.


Bryce Canyon je, stejně jako Arches a Canyonlands, také v Utahu a také pískovcový. A přesto je jiný, než parky výše zmíněné. Navíc to bylo právě tady, kde jsem poprvé uviděl Čínskou zeď a Tower Bridge. Nevěříte?


Poslední na výčtu je Zion, dle mého názoru nejturističtějsí z navštívených parků (mnohé chodníčky tu totiž jsou vybetonované). Tenhle park má pěkně hluboké údolí. A řeka jím protékající má pěkně úzké koryto. Rozhodli jsme se ho prolézt. Půjčili si boty, neoprenové ponožky, nepromokavý batoh a hůl a vyrazily do místa zvaného Narrows.


Zážitek číslo 1! Voda byla v několika místech po pás. A v jednom místě až... viz foto.


Prochodili, vyfotili, přežili. Parku Utahu (*pozor – Grand Canyon je v Arizoně) jsou parádní, a překvapivě každý jiný. Rozhodně doporučuju, nudit se zde nebudete!


PS. Opalovací krém s faktorem 15 vám stačit nebude. Ani když ho budete mazat 4krát denně. Ověřeno...

Colorful Colorado

Jsou místa, kam se člověk vrací rád. A pro mě je jím například Boulder v Coloradu. Navíc je při cestě do národního parku Rocky Mountains. Takže proč se nezastavit :-)


Boulder byl vlastně první zastávkou našeho 30 denního tripu. Ubytovali jsme v hostelu, prošli si kampus (v porovnání s Manhattanským závist) a šli na místní nákupní ulici Pearl Street (prosím neplést s tou pražskou), kde jsme si (v mém případě opět) pochutnali na večeři v Cheese Cake Factory. A ráno už hur(á) do hor.


Kemp jsme si vybrali přímo v národním parku. A rovnou plácek s parádním výhledem na hory. Jak se později ukázalo, podobně v přírodě jsou i ostatní kempy v amerických národních parcích. A stejně tak ani v těch ostatních nejsou sprchy.


Letos byla opravdu dlouhá zima. A tak je trail již od začátku u parkoviště na Bear Lake (2200 m.n.m. prosím) zakryt sněhem. Vystoupali jsme skoro až k Emerald Lake. A při cestě zpět do kempu jsme si ještě prošli trasu k jezeru Cub, kde jsme si pořál lámali hlavu nad tím, proč tolik turistů nosí na zádech „kufr“. A ono to byla matračka pro bouldering.


Druhý den následoval výstup na Twin Sisters Peak. Vrchol je ve výšce 3483 m, ale zas taková dávka to nebyla – začínali jsme na 2707m. Avšak, na dýchání ta výška rozhodně znát byla. Nahoře na kopci jsme s sebou měli nejen Janču, ale ještě jsme potkali 3 další slečny, které pracují v místním YMCA. Kdybych měl lepší paměť na jména, tak se o ně podělím.


Na kopci se nám ukázal svišť. Měl dovádivou náladu – panáčkoval, běhal okolo nás. Snad by i zobal z ruky. Dole u jezera Lily byl zas krásný výhled na nejvyšší horu národního parku – Longs Peak 4345m. Příště půjčuju mačky a cepín a jdem na něj.


Den třetí byla poslední trasa v Rockies – k nádherným jezerům Loch a Mills. Příšera se před námi schovávala, stejně tak vrcholky kopců. I tak, nádhera.


Rockies opouštíme po vyhlídkové silnici Trail Ridge Road, kterou jako by právě pro nás otevřeli v pátek ráno. V nejvyšším bodě stoupá do 3713m, a je podél ní několik pěších odboček k vyhlídkám. Následuje zastávka u Grand Lake a zanedlouho mávám „na viděnou“ sjezdovkám ve Winter Parku (viz starší články). A hurá do Denveru...


Prohlížíme si centrum města. A mě vrtá hlavou, co je to za budovu, ta co tak odvážně „vystrkuje špičku“ do náměstí. Jdeme to omrknout. Fotíme z venku. A přestože je v opravě, nedá mi to a jdu ji prozkoumat zevnitř. Uvnitř si, i přes všechny ty šikmé tvary, připadám hrozně příjemně. Jako by vše bylo přesně tam, kde má být. Záhada dostala během chvilky rozuzlení .- autorem stavby je architekt Daniel Libeskind.


S Denverem se loučíme počesku – návštěvou české restaurace na 151 Sobo St. Dáváme si kachnu. S knedlíčky. Zelíčkem. A plzničkou.

Hurá na letiště vyzvednout Davida a trip vstupuje do fáze 2.

Peter Pran řekl “Nice space”

Byl to víc jak 3 měsíční boj. Pořád jsem se snažil přijít na to, co že to po mně učitel vlastně chce. Nezbylo, než se snažit. A hledat...


Norman Foster, Renzo Piano, Richard Rogers, Loius Kahn, Oscar Niemeyer... se stali mými kamarády na následujících několik týdnů. K nim ještě připočítejme UN Studio, Coop Himmelblau, Herzog & de Meuron, Massimiliana Fuksase, Rem Koolhaase, Zahu Hadid a Petera Prana z NBBJ.


Byla sobota 2. května. Za mnou dvě probděné noci. Plakáty vysely, modely taktéž vystavené. A 7 členná kritická porota připravená. Zmíním aspoň 3: Náš učitel Torgeir, velmi bystrý Steven Hardy a také již výše zmíněný norský architekt Peter Pran. Mohlo se začít.

Na začátku byla cítit značná nevozita. Bodou hodní? Nebo si nás podají? Naštěstí, první varianta vyhrála. Naše projekty se jim líbily a moc se nešťourali v detailech.


Moje řada přisla ve 3 odpoledne. Začal jsem, povídal, povídal... a Peter Pran ukázal na jeden z renderů a říká „Nice space.“ Jak si na tuhle větu znovu vzpomenu, říkam si, že to asi úplná tragédie nebyla...


V šest bylo po všem. Všichni odprezentováni, a totálně zničeni. Diskuze nad projekty se přesunula k učiteli domů a pokračovala až do noci. Tady snad malou poznámku: Kdo byste se obávali, že bez čísla popisného dům nenajdete, pak vězte, že se jedná o typický příklad „domu architekta“ – stačí vědět název ulice, a pak už na první pohled poznáte sami :-)

Tak a teď už dost chlubení a hurá do práce, ještě je třeba dokončit ostatní předměty. Achjo.

Velikonoční party víkend

Ve čtvrtek architekti zdrhli z ateliérů a šli pařit. A vzhledem k tomu, že to nedělají často, pařili o to víc. Obzvlášť Terčin ateliér. (Tihle típci v tom ateliéru nikdy nejsou, takže se ani nedivím, že jim nechybí energie). Muziku mixuje Dustin ode mě ze studia a daří s mu to dobře – styl Groove Armada, Basement Jaxx apod. nám naprosto vyhovuje. Užíváme si příliv muziky a odcházíme mezi posledními.


V pátek je na řadě koncert. Pat z vedlejšího studia zpívá, Mike z mého ateliéru - pozor velké překvapení - hraje na bubny! A k tomu ještě mají doprovod na klávesy, housle a kytaru a dvě sličné zpěvačky v pozadí. Dekadentní atmosféru skvěle dotváří prostředí, ve kterém se nacházíme – útulná prodejna knih :-) ...fotila Kamča.

Je tu sobota – celkem tradiční party mezinárodních studentů u jednoho frantíka. Komentoval bych slovy „Nothing special.“

Přichází neděle. Mám pozvánku od přátel architektů na nedělní velikonoční oběd. Beru pomlázku (kterou mi z Čech přivezl táta) a jedu na ně. Příjemné odpoledne s porcí dobrého jídla, klábosení, předvedení českých velikonočních tradic :-) A následně film, u kterého jsme všichni postupně usnuli. Venku počasí že by psa nevyhnal, nechávám se tedy odvézt autem a kolo vyzvedávám až ve středu. To už, pravda, zpátky v silně pracovním zápřahu.

Na horách!

Táta jede v dubnu na konferenci do Knoxville. A já chci na delší víkend zmizet z Kansasu. To zní jako plán!


V pátek zatahuju školu a Vanda mě veze na letiště. Dva lety a už vystupuju v Knoxville. Tátovo letadlo má zpoždění, ale nevadí čekám až se dočkám. Jedeme do hotelu, klábosíme s taxikářem, jdeme na večeři a prozkoumáváme staré centrum města.


A ráno brzký budíček, půjčit auto a hurá na kopce! Ty nás příjemně překvapily. Jsou pěkné, vysoké, a vedou v nich vtipné cesty. Jako třeba ta úplně první – potok se přechází po lehce otesané kládě, se zábradlím po jedné straně. Navíc v noci mrzlo, takže to výtečně klouže. Cestou prolézáme skrz jeskyni, stoupáme pod převis, místy se radši přidržujeme ocelových lan – cesta je totiž opět namrzlá.


Parkujeme u chaty. Od ní je to asi 300 metrů na vrcholek hory Mt. Le Conte, na které se nám představuje panorama Great Smoky Mountains. A nevěřili byste, co může příroda vytvořit za krásu – to je prosím námraza na stromech.


Druhý den vyrážíme k vodopádům. Cesta by měla vést podél řeky. Měla by, kdyby jí do cesty nepřišlo pár kopců a skal. Takže se houpeme do kopce a z kopce... Vodopády však stojí za to, oblazli jsme je celé dokola, abychom si na ně mohli šáhnout ze všech stran. Cestou zpátky pak stopujeme srnky a fotíme je, jak brodí řeku. Paráda!


Třetí den (toť prosím alternativa k managementu a ateliéru) se jedeme podívat do indiánského muzea do Cherokee. Při cestě zpátky, skrz průsmyk v horách, fotíme – v místě, kde v sobotu bylo na tričko, v pondělí sněží :-)

Je úterý ráno, já hupky hupky na letiště a do Kansasu, táta na konferenci a do New Yorku...

Na podruhé a ještě lépe

Jarní prázdniny. Původně jsem chtěl jet do Chicaga. Sehnat pár dalších lidí a vyrazit. Plán vypadal jednoduše, ale marně jsem hledal spojence. Všichni měli namířeno jinam.

A pak jsem jednoho dne při obědě potkal Rosse, kamaráda z ping pongu. Že prý jeden s partou přátel lyžovat do Colorada. Jen na dva dny, a do nějakého malého střediska. Nevypadalo to zpočátku nějak extra, ale...

...pak se ukázalo, že ta partička lidí vyráží z Wichity a že můžu u Rosse před výletem přespat u jeho rodiny. A taky, ve Wichitě bydlí Jill, což slibuje příjemnou exkurzi po místních barech. To už začíná znít jako plán. A když k tomu ještě připočtu, že přespávat budeme v Boulderu, není o čem diskutovat.


V pátek večer začínají prázdniny. A to oslavou Christininých dvacetin. Už dlouho jsem na žádné party nebyl, doslechl jsem se z Čech, a tak vyrážím. A stojí to za to. Jdu spát jen tak tak, a v sobotu odpoledne mě už Ross vyzvedává u dveří našeho apartmánu.

Příjemná 2 hodinová jízda po silničce, která se kroutí kansaskými Flint Hills. Kopečky, stromy, jezera, na Kansas až překvapivě pěkná scenérie. Přijíždíme k Rossově domu, vítá mě jeho rodina a Grace, asi 30 kilogramový pejsek. Hodný, neštěká a nekouše. Ještě vyřídit nakupování, a hurá do centra Wichity, kde už čekají Jill a Robert, kteří jsou mými společníky na následujích několik příjemných hodin strávených postupně v 3 mísních barech.

Už je neděle ráno a mě čeká povinný kulturní bod programu – návštěva amerického nedělního „kostela“. Celá akce je, překvapivě, poněkud neformální. Kazatel se střídá s kapelou, která hraje a zpívá, a s ní také celé obecenstvo kostela. A já jsem zase o kousek dále v poznávání téhle země – každou něděli se tu všichni sejdou, pozdraví se, zazpívají si, zkrátka prožijí spolu příjemné dopoledne, aby se poté rozešli každý znovu pokračovat v „boji“ v této individualistické společnosti.


Je 1 hodina odpoledne, a my vyjíždíme. 19 lidiček v autobuse, řídit bude na střídačku Rossův brácha TJ a Alex. Cesta ubýhá rychle, a v 10 večer jsme v Boulderu. Přespáváme a ráno autobusem vyjíždíme do hor.


Ranní půjčení výbavy probíhá v mém případě klasicky – vyzkoušet boty, obstarat helmu a připlatit si na Demo lyže. A hurá na sjezdovku.


Středisko je poloprázdné, zato plně zalité sluníčkem. Sníh je poněkud měkčí, ale ještě netaje. A všude pohoda. Takhle si představuju jarní lyžování. Ráno vykroužit pár carvových oblouků na sjezdovce, a odpoledne se vydat objevovat místní specialitky.


Tou pondělní je „sjezdovka“ Salto. Začíná klasicky – šipkou směřující do lesa. Boulemi se pomalu prohopsávám hlouběji mezi stromy,. Tenhle slalom začíná vypadat poněkud nebezpečně, obzvlášť, když sklon svahu narůstá. Celé je to o tom „zatočit pokaždé, když je to potřeba“


Už to vypadá, že je vše za mnou, ale chyba lávky. Právě přichází největší šperk - do zavedené trasy totiž spadl strom a nejvtipnější metoda, jak ho překonat, je použít připravený skokánek :-)


Boulder je moje vysněné místo, hrozně jsem o toužil navštívit. A tak se večeře na místní proslavené třídě Pearl Street řadí k mým největším zážitkům tohoto výletu. ...nikomu nemusím povídat, že stála 20 dolarů :)


Na druhý den měním lyže - all mountainky Völkl AC 30 za crossky od Stöckli. A musím přiznat, že mi na ranním umrzlém terénu dávají pěkně zabrat. To se mění po obědě, kdy je sluníčko zase zpátky. A my se přesunujeme na zelenou sjezdovku a jdeme natáčet video.


Mojí atrakcí pro úterní odpoledne je sjezdovka Moose Glide. Já bych ji spíš pojmenoval Slalom mezi stromy. Vzpomínám si, jak jsem měl loni ve Val d Isere respekt z toho 1 sloupu lanovky, co trčel upstřed zasněžené pláně. Tady je těch sloupů celý les, akorát že jsou dřevěné. Je to zážitek, a vlastně i paráda, si to s respektem projet a užít.


Večer rychlá večeře v Boulderu a hurá do Wichity. A ve středu odpoledne jsem už zase zpátky v Manhattanu.

Tentokrát jsem nenajel tisíce mil. A přesto to byla suprová akce. Sice krátká, ale za to hodně intenzivní. A díky těm 18 lidem okolo moc příjemná!