Kasička

Mohl bych psát o tom, jak tady pilně tvoříme domácí úkoly. A kolik toho tady musíme přečíst. A že o přednáškách z managementu máme testíky téměř každou hodinu, tedy 3x týdně. Což je velmi vtipná to metoda, jak zajistit dostatečnou docházku:). Ale ruku na srdce, bavilo by vás to číst?

Daleko podstatnější je, že Cassie (loňskou českou skupinou překřtěná na Cassiecka) v pondělí odlétá na dlouho do Německa. A proto je třeba udělat party!

5 repráků, UV zářivky, stroboskop... kde jsou časy těchhle parties! Všechno šlape jak má, lidí přibývá a v tom volá Terka. Kde že to vlastně je?! Stojí tu rozsvícené bílé auto a 3 lidi před ním, povídám...

No jo, jenže mezi tím přijíždí policejní auto a parkuje u našeho party domečku. Jakou že mají místní policejní auta barvičku? No, nebudu vás napínat, Terka přijíždí a vesele zdraví policajta v autě „Hey, how are you?!“ LOL!

To, že policajti navrhli ztlumit volume nás nepřekvapilo. Na rozdíl od toho, že nás po hodině navštívili zas. Jill, Christie, já a ještě jeden panáček opouštíme zahradu zadními vrátky. Obcházíme nejbližší blok a schováváme se na dětském hřišti. Vítejte na houpačkách! Není to super vrátit se o hezkou řádku let zpátky? Myšlenka TP se dostává do USA, napadá mě...

Party pokračuje v klubíku PJ’s a poté se stěhuje k Fernandovi. Před třetí hodinou party opouštíme. A dobře děláme, policajti si prý čtvrteční party našli znovu, ve 4 ráno. Měla to být „never ending party.“ A skoro to vyšlo!

Mít možnost se pochlubit

Tak tento týden byl ve znamení prvních exams. Zatímco spolužáci v Praze již nedočkavě pokukují po ikoně AutoCADu na ploše a sní o našich milovaných turniketech, tady už je 4. týden a náš první pokus se naplno intelektuálně projevit a sdílet nabité vědomosti s našimi vyučujícími.

Možná máte pocit, že multiple choice questions (test kde vybíráte 1 správnou ze 4 nabízených odpovědí) je legrace. Taky jsme měli. Ale když polovina otázek je typu: „Který z následujících NENÍ?“ anebo když odpověď za d) je „Žádný z výše uvedených“, nastávají horké chvilky.

It can’t be better!

Do you go to the party today?

No.

Why?

Because the party yesterday was really good.

But it can be even better today.

No, it can’t be! :-)

Skies

V sobotu vyrážíme do Kansas City. Posádka je následující: Já, Jan, Jan, Jana... a Lukáš. A v druhém autě Carlos, Kamila, Vanda, Jaro, Felix.

První zastávka je v Legends – nákupní zóna na okraji Kansas City. Prý vyhlášená. Obchody jako Nike a Adidas nesmí chybět. Jana nakupuje boty. Jedny na běhání a jedny na chození... A za polovinu pražských cen.

Následuje cesta do centra města. Prodíráme se spletencem nadjezdů, podjezdů, nájezdů a výjezdů. Parkujeme auto a jdeme se najíst. Mexická restaurace je naším útočištěm. Příjemná obsluha a chutné jídlo. Jen se vyznat v tom jídelním lístku:-)


Procházíme mezi budovami Downtownu. Pěkně vysoké. Navštěvujeme Power & Light District. A hned vedle je nová budova Sprint Center – v listopadu tam hrají Coldplay.

Přesouváme se na jih. Půlka výpravy jede autem, my statnější pěšky. Procházíme okolo starých cihlových baráků a za zády se rýsuje panorama Downtownu. A před námi „rostou“ budovy Crown Plazy. Na špičce jedné z nich je prý restaurace...


Vstupujeme do hotelu. Jsme naprosto nenápadní čeští turisté s baťůžky na zádech. Intuice nás vede k výtahům. Volíme nejvyšší patro – Skies. Do restaurace nás kupodivu pouští bez větších výhrad. Nic si neobjednáváme, jen fotíme. Všechno a ze všech stran. Podlaha se otáčí. A atmosféra luxusní restaurace se skleničkou vína za 10 dolarů je vážně narušena. Nemuseli bychom tolik hulákat...


Poslední akcí v Kansas City je baseballový zápas místních Royals proti Indiánům z Clevelandu. Klasika. Mega stadion. A opravdu mega obrazovka. Spousta lidí. A nuda. Hrajou to 3 hodiny a skóre je 3:1. Prý běžná praxe.

Takže už nám zbývá akorát zajít na NBA. A to bude určitě taky nuda. A NHL je odsud pěkně daleko...

Bazén

Jsou různé zámky. Ale jedna věc je jasná - zamykají se klíčem, anebo na kód.

Ty na klíč se dají rychle zamknout, i když nemáte klíč v ruce. To je velká výhoda. A jaká je výhoda těch kódových? Že se dají rychle odemknout i když nemáte klíč v ruce...

Čtyřikrát a dost

Ve čtvrtek si jedeme udělat Kansaský řidičák. Jedu já, Honza a Vanda. A Honzovo auto, jízdu tu totiž děláte ve vlastním autě:-)

Platím 25 dolarů, absolvuju oční test a beru si papír s otázkami. Je jich 25 a můžeme mít maximálně 5 špatně. Honza je expert, má jen 2 chyby. Já a Vanda sledujeme tužku komisaře, jak nám kroužkuje špatné odpovědi. Vyjde to? 3... 4... Je to napínavý boj, tužka se zastavuje u poslední otázky. Ta je špatně, naštěstí však 5. chybnou. Juchuuu! Mám to:-)

Přichází jízda. Poprvé sedám za volant Honzova auta. A poprvé řídím auto s automatickou převodovkou. A už se rozjíždím!

Jízda trvá asi 10 minut, objedete standardní kolečko po okolí, pak se vás zkoušející zeptá, jak se parkuje auto do kopce (ručka, rychlost, volant na max. doleva – aby se kola zastavila o obrubník).


Všichni tři jsme to udělali. Hurá! A kdyby vám to napoprvé nevyšlo, nezoufejte! Za těch 25 dolarů si to můžete vyzkoušet dohromady 4 krát, a to dokonce v ten samý den:-)

What a weather?!

Dva týdny nesnesitelného vedra. Okolo 90 F (přes 30 našich stupňů) kombinovaných s vysokou vlhkostí - na to našinec není zvyklý.

V úterý trávím odpoledne na koleji, pak jdu na večeři. Vycházím z menzy a šok! Teplota během toho odpoledne klesla o 25 F (víc jak 10 C)! Stěžuju si spolubydlícímu. Odpověď je jednoduchá – „To je Kansas!“

Ve středu už je zataženo a prší... Stejně tak prší během naší sobotní návštěvy Kansas City. V neděli se trošku otepluje, aby pak v noci přišla bouřka. Kdy vás naposledy v noci vzbudil hrom? Na základě menšího průzkumu u snídaně zjišťuju, že tady skutečně všechny.

V pondělí je tu nehorázná zima, tipoval bych 15 stupňů Celsia. Všem je zima, i Američani na tohle nejsou na začátku září zvyklí.

A dneska, opět v úterý, se probouzíme do jasného dne...

It’s nice to have you here

V pátek party. V sobotu fotbal a party. V neděli, pro změnu, opět party. Je čas něco dělat! Jedeme k jezeru Tuttle Creek!

Sraz ve 2 u Rec. centra. Scházíme se já, Jaro, Terka. A Felix. Ten totiž zná cestu:-)

Ujet na našich starých herkách 6 mil, to dá zabrat. Obzvlášť, když se cesta "příjemně" vlní. Co že je nepřítelem cyklisty? Kopec a vítr? No, dneska máme čest s obojím:(

Parkoviště hlídá milá paní. Je z Británie. A my z Česka. „It’s nice to have you here,” říká. Tuhle větu slyším už snad po padesáté. Co je podstatnější, dole u pláže prý máme každý vhodit 1 dolar do kasičky. Co myslíte, že jsme udělali? Nebudu vás napínat, jsme Češi:-)


Jezero je super. Jdeme si zaplavat. Moc se mi to tu líbí. I ty stromy, na které ostatní nadávají. Určitě se sem brzo vrátím. A snad i s lepším kolem – po svazích okolo jezera prý vedou bikové traily.


Loučíme se s jezerem a já se těším na brzké shledání. Dnešek stál za to!

1+1=3

Tato formulka je pro mě ústředním tématem uplynulého týdne. A obávám se, že ne jen uplynulého.

Možná jen otázka filozofická. Kdo ví? Matematik by také možná dokázal odpovědět, patrně zavedením vhodné číselné soustavy. Jenže kdepak architekti. Našim úkolem očividně je zkombinovat 2 objekty či funkce tak, abychom dostali víc. Aneb „how to add a value?“

Taky jste měli pocit, že zvládnete všechno? Já ho bohužel při zapisování ateliéru tak trochu měl. Proto jsem si zapsal ateliér 5., tedy nejvyššího ročníku. A byla to zatím největší chyba, jakou jsem tady udělal.

Lidi toho tady možná neumí o moc víc, než já. Ale mají za sebou daleko víc ateliérových projektů. A daleko víc nápadů. A na čem získávají nejvíc, je schopnost vysvětlit a obhájit svoje nápady. Zkrátka, budu se muset hodně, hodně učit. Snad mi učitel pomůže to nějak zvládnout. A vlastně, přeřadit do jiného ateliéru mě snad můžou vždycky. Tak proč se trápit?!

Purple madness

Sobota je skoro státním svátkem. Začíná fotbalová sezóna. Její přivítání proběhlo už v pátek, velkými oslavami se spoustou různých show následovaných ohňostrojem – to vše na Poyntz Avenue, hlavní nákupní třídě.

Jako nováčci v této zemi si pochopitelně první fotbalový zápas nemůžeme nechat ujít. Honza sehnal lístky pro všechny – sedíme pohromadě, každý platí studentskou cenu 35 dolarů.

Blížíme se ke stadionu. Parkoviště je plné aut. Lidi stojí před auty, grilují, klábosí, snaží se dostat do nálady. Mnozí začali už o poledni, přestože zápas začíná až v šest večer.

Všude okolo je fialová – barva naší univerzity. Fialová trička, fialoví maskoti, fialové sedačky... Připadám si jako looser, že jdu v bílém tričku.

Samotný americký fotbal je vcelku nudná záležitost, obzvlášť v případě, kdy jeden tým (ten náš) je výrazně lepší než soupeř (Texas). Nejdůležitějším prvkem tak je veškerá show okolo. Lidi fandí, střídavé vstávají a sedají si. Skandují. Jedí hamburgery. A pijí pivo. A po fotbale hromadně odjíždění domů. A ti, co bydlí v našem městě, pořádají party...

Na jednu party jsme taky zavítali. Vidět značně podnapilé osmnáctileté Američany není nic příjemného, vlastně můžeme být rádi, že si tyhle záležitosti odbudeme již za mladších let.

Pak k nám přichází mladíci od vedle. Nechodí na univerzitu, dělají spíš něco jako učňák. Jeden rok studia a dost. Ptají se, odkud jsme. Odpovídáme a jeden z nich říká „and where is it?“, načež druhý odpovídá „just another country“. Tak asi tak.

Stěhování národů

Za poslední týden se toho událo hrozně moc. Tolik, že jsem to ani nestíhal sepisovat. Tak zkusím zavzpomínat...


V sobotu začalo stěhování na koleje. Mě nevyjímaje. Přiznám se, od pokoje na americké koleji jsem čekal víc. Není to Strahov, ale pokoj je malý, nemá předsíň, ani vlastní koupelnu. Za tu bych si musel připlatit. Ale aspoň něco vyšlo - mám amerického spolubydlícího! Jmenuje se David a jeho jedinou objektivní vadou je, že zbožňuje svůj X-BOX 360. Jak se však během týdne ukázalo, hraní video her je patrně jedinou zábavou americké mládeže.


Co mě ještě překvapilo? To, kolik si toho lidi na kolej přivezli. Vážně mi není jasné, jak všechny ty věci mohli do pokoje naskládat.

S tímto sobotním stěhováním celý kampus kompletně změnil tvář – všechno ožilo, prázdné chodníky se proměnily v živé dopravní tepny, všude jsou studenti. V neděli ještě přibývá pár lidí a v pondělí začíná škola.

Svůj chybějící předmět – Management Concepts – si zapisuju v kanceláři fakulty managementu v 8:30 a rovnou mažu na první přednášku z tohoto předmětu. Pak přichází teorie urbanismu, stavby měst a ochrany památek. Hurá na oběd a pak na odpolední ateliér. Tam došlo k menším nesrovnalostem, učitel mi hned po příchodu oznámil, že je nás v této skupině a moc a šoupli mě jinam... Takže se stěhuju do skupiny norského profesora Norheima a snažím se asimilovat. Lidi tam jsou hodně příjemní a hned po skončení výuky mě zvou k sobě domů na víno.

Čas plyne rychle. V úterý jdeme do bazénu. A v pátek do sportovního centra. Začíná víkend, který je ve znamení party. A amerického fotbalu...