3277 mil

Ve čtvrt na šest opouštím ateliér. A v půl šesté už sedím v autě a vyjíždíme. Vůbec si nestíhám uvědomit, co všechno mě následujících 7 dní čeká. Je to fofr...


Santa Fe, první významnější zastávka na naší trase. Aspoň bych to očekával. No, jestli považujete Brno za vesnici, nevím, jak byste nazvali Santa Fe. Malé náměstí v „centru“, capitol a nádraží. Toť vše.


Za to Los Alamos, tam to žije. V tomhle městě probíhal (a stále probíhá) atomový výzkum USA. Nepřekvapí pak proto, že nás míjí autobus s nápisem Atomic City Bus:-) Nemůžeme najít správnou cestu dál, strážníci nás pouští skrz výzkumný areál. Projíždíme temným lesem. A náhle spatřujeme nápis Explosion Area. Ticho se rozprostřuje autem. Znělka seriálu Knight Rider není zrovna ideální hudba pro tenhle moment.


Další den je ve znamení indiánských obydlí v Mesa Verde. Průvodce nám dělá ranger Duff, který přidává k dobrému: „When things go tough, it’s time to call Duff.” Jeho nadšení pro indiány je nesmírné, necháváme se s ním vyfotit a pokračujeme krátkou procházkou mezi skalami. Je to tam pěkný, jen když si člověk uvědomí, že tady v kamenných obydlích pod převisem Indiáni bydleli ještě v roce 1300, kdy už v Evropě byla Gotika...

Cestou dále na západ se snažime ve městě Kayenta koupit pivečko. Marně. „No fire water,“ říkají nám indiáni obsluhující na benzince i v obchodě vedle.


Sklepáci hlásí sklizeno. Tak přesně tohle video si přehráváme v autě z Lukášova iPodu během čekání na lepší počasí v Monument Valley. Nakonec s průvodcem usmlouváváme cenu za projížďku z 50 dolarů na 20 a vyrážíme to tam obhlédnout. Asi to tak špatný nebylo, když i toho dne napruzená Janča nemá připomínky.


Další zastávkou je slavné Las Vegas, nejzápadnější bod našeho výletu. Jestli jste čekali hráčské doupě, budete zklamáni. Žádné utopiště dolarů bohatých se nekoná, ulice i kasina jsou plná turistů. Za to tu mají malou Eiffelovku a kopii newyorského Manhattanu. A taky fontánu, která každých 15 minut tančí v rytmu muzikálu Chicago. Vedle bankomatu si můžete vzít brožukru „When the fun stops.“ A ve slavném kasinu MGM mají vystavené BMW Z4, což dokumentuje úroveň a popularitu amerického automobilového průmyslu:-)

Nebyli byste v Las Vegas, kdybyste si nezagemblili, že?! Tak i my jdeme na to. Se sázkou 20 dolarů zkoušíme ruletu. Je to zábava. Čtvrtý pokus sázím na nulu a vyhrávám 40 dolarů. Naštěstí je během následující hodiny prohrávám a mohu tak opustit Vegas s pocitem, s jakým jsem ho opustit chtěl. A sice, že se ve Vegas nic vydělat nedá.


Po Vegas nás čeká přehrada Hoover Dam. Ta je jednou z největších na světě a produkuje stejné množství elektřiny jako náš Temelín. Jdeme na prohlídku a dozvídáme se, že v betonové hrázi prý není zabetonován jediný dělník. Škoda.


Během stavby přehrady vymysleli mnoho nových technologií. Například Drilling Jumbo, třípatrový razící aparát, na kterém mohlo 30 týpků simultánně rubat skálu a razit tak tunel. Tunely se razily 4 a nebyl by to americký management, aby posádky mezi sebou nesoupeřily... nepřekvapí proto, že přehradu postavili o 2 roky dříve než byl stanovený plán. Nepřipomíná vám to něco?


Následující den je pro mě TOP celého výletu. Ráno vstáváme před rozbřeskem, abychom viděli sluníčko vycházet nad Grand Canyonem. Grandiónzí zážitek! Vycházející sluníčko barví skály v kaňonu do červena, my fotíme, fotíme a fotíme. Což pokračuje po celý den, neb Honzové a Lukáš se snaží ukořistit nejlepší osobní snímek roku. Snad odjeli spokojeni. Já rozhodně.


Odpoledne GC opouštíme a míříme na východ. Opět jedeme skrz Monument Valley, kde to máme perfektně načasované a opět fotíme červené skály, tentokrát obarvené zapadajícím sluníčkem.


Cesta pokračuje Arizonou, skrz Moab v Utahu a pak po Interstate 70 skrz Rocky Mountains. Tam nás zastihuje sněžení a tak pomýšlíme na přespání ještě před Denverem. Marně, všechny motely jsou obsazené. Na dálnici je 10 cm sněhu, jedeme 30 mil v hodině (48 km/h) a těšíme se do Denveru. Ve 4 ráno jsme konečně tam. Hurá! Během 12 hodin jízdy jsme se z arizonské pouště přesunuli do zasněžených hor.


V Denveru máme 2 hodiny na prohlídku. Je to fajn město, a z amerických moje zatím nejoblíbenější. Je hned na úpatí hor. Mají tam pěší nákupní zónu procházející skrz celý downtown. A nejoblíbenější značkou oblečení je tam The North Face.

Se slzou v oku opouštíme Denver a čeká nás 8 hodin jízdy nekonečnou rovinou. Do Manhattanu se vážně moc netěšíme, ale musíme tam. Thanksgiving jsme si protáhli z 5 dnů na 7 a za 2 týdny nás čekají zkoušky...

We were all yellow

Dlouho jsme otáleli s kupováním lístků a nebylo moc jasné, kdo vlastně pojede. Já jsem svůj ukořistil na poslední chvíli - ve čtvrtek dopoledne. Byl to patrně poslední lístek za 50 dolarů. A večer jsem už frčel s Fernandem a Willem směr Kansas City.

Předskokani celkem průměr. A první půlka koncertu mě taky nějak ne a ne chytnout. Clocks a podobné hity jsou fajn, ale přijel jsem přece s naposlouchným novým albem. A pak to přišlo! Viva la Vida a už to jelo...

Po dalších 2 písničkých se kapela přesunula z pódia do zadní části arény (tedy blíž k nám), odkud zahrála 2 novinky, lehce upravené do country stylu, čímž si vysloužila bouřlivý potlesk amerického publika.

Pokračování na pódiu bylo více než bezva, podávalo se menu v podobě Lost a Death and All His Friends. Při skladbě Lovers in Japan se spustil „déšť“ papírových motýlků, avšak nejdojemnější byla bezesporu skladba Yellow, kdy byla celá hala nasvícená žlutými světly a mi spívali s nimi „you were all...“

Hráli celkem 2 hodiny a byli bezva. A kdo že vlastně? Zadejte do YouTube Viva la Vida :-)

Volné odpoledne

Dny se krátí. Stromy mění barvy každým dnem. A můj ateliér ve středu odjíždí do Norska. Naskýtá se volné úterní odpoledne.



Procházím ulicemi. Listí poletuje, kam ho vítr nese. Sluníčko se díky opadanému listí konečně dostává až mezi domy. Vše vypadá tak opuštěně. Ale díky hře světla a stínů tak živě a působivě. Listí voní a dotváří neopakovatelnou atmosféru krásného podzimního dne.


Stoupám ulicí až na vršek kopce. Naskýtá se pohled na město. Barvy jsou všude, kam se podívám. Pokračuju pěšinkou a dostáváme se k M. Popojdu pár kroků a jsem u A. O kousek dál je N, a hned za ním H. Takhle po krůčkách čtu celý nápis.


Fotím, sedám, poslouchám vítr. Dnešek má magickou atmosféru. Zítra se prý už má ochladit. A tak si uvědomuju, že tady něco končí. Že těch zkoušek a projektů bude od teď jenom a jenom přibývat. Radši na to nemyslet a užívat si barev, dokud to jde.

Den (bez) masek

Taky mate tak radi Silvestr? Den, kdy maji vsichni povinnost se bavit? Ja ho nemuzu vystat, vzdycky to stoji za houby.

A ted si predstavte, ze v Americe maji takoveto dny dokonce dva. Tim druhym je Halloween. Jeste, ze to uz mam za sebou. Moc zajimavych masek jsem tu nevidel, za to tech hlucnych klubu a opilich lidi bylo do sytosti.

Zlaty Velikonoce, to je jina zabava!

Nikdy se nezapřou

Pilo se víno. Na stolech bylo několik druhů sýrů. Holky byly oblečené v šatech, boty bez podpatků byly výjimkou a samozřejmě byly namalované – jako na ples. Kluci zas v košilích a černých botách. Pilo se střídmě, a v 1 ráno se všichni náhle vytratili..

Vždycky mají něco extra. O jejich party to platí taky. Architekti.

Víkend

Předposlední říjnový víkend jsem strávil střídavě ve škole a na akcích. Páteční oslavu Lubošových nebuduprozrazovatkolikátých narozenin v Purple Pig na Aggieville bych moc nerozmazával, zvláště pak ne závěrečnou taneční vložku...

Za to v sobotu nás hostila Vanda – vařila japonsky, Sushi. Nikdy bych nevěřil, že Sushi ochutnám poprvé zrovna v USA a už vůbec ne, že to bude právě v Americe, kde poprvé okusím jaké to je jíst tyčinkami :-)

V neděli nás naše host family Liz a Howard pozvali na místní Harvest Fest. Howard nezapomněl vzít s sebou rybářské pruty a tak jsme si mohli vyzkoušet kouzlo rybaření. Nic jsme tedy bohužel nechytili, ale i tak to stálo za to. A nemůžu se nezmínit, že neděle byla, co se týče počasí, prozatím nejhezčím podzimním dnem v Kansasu.

V neděli večer se dozvídám, že moje frisbee partička už nechce hrát, že prý je moc zima. Škoda. Bude to chtít zase pátrat po něčem jiném. Že by volejbal? Uvidíme...

Vyzkoušet všechno

Na pondělí 6. října připadá studentské volno, a tedy příležitost někam vyrazit. Colorado, St. Louis, Chicago... plány se doslova mění den ode dne. A tak to nakonec vyhrává Texas, a sice města Dallas a Houston. A taky Mexický záliv, ale nebudu předbíhat...

V pátek v 6 večer odjezd. Posádka JJJJL (Jana, 3x Jan a Lukáš). To slibuje hodně legrace. Cesta ubíhá rychle. Posádka obnovuje znalosti českého jazyka. A hraje česká muzika. Už abychom tam byli


V Dallasu jeden akční dědoušek agituje – zve nás do muzea J. F. Kennedyho. Váháme, zda utratit 11 dolarů, nakonec podléháme, a nutno dodat, že nelitujeme. Muzeum je opravdu hodně kvalitní, navíc zde můžete vidět, z kterého okna že to byl JFK zastřelen. A na silnici před muzeem jsou nakreslené 2 křížky – tam ho střely zasáhly. A každý se tu fotí a doufá, že ho nezasáhne projíždějící auto.


Následuje pokus o to získat co nejhezčí panorama centra Dallasu. Most se ukázal jako špatná volba, za to dálniční exit při cestě na jihozápad mile překvapil. Cvak cvak a hurá do Fort Worthu.

Místní atrakce jménem Water Gardens se nám líbí, objevujeme, jaké to je cítit se malými (toto je poznámka pro účastníky). Pak ještě cvak cvak u Kimbell Art Musea od Louise Kahna a totéž u Modern Art Musea od Japonce Tadao Ando.

Jedeme směr Houston a opět bydlíme v motelu 6. To, že nám minulou noc zkoušeli vnutit 2 lůžkový pokoj místo 4 lůžkového bych jim odpustil, ale tentokrát byl motel do posledního místečka plný a na našem pokoji byla místo 2 king postelí pouze 1. Takže nejen já, ale i „máma a táta“ (opět poznámka pro zúčastněné – totiž Honza B. a Lukáš) spali na zemi. Aspoň, že kluci byli ráno dostatečně asertivní a vyjednali refund v plné výši.


Ráno směřujeme na jih do Galvestonu. Na trávě vedle silnice parkují lodě – že by se tu před pár týdny promenoval IKE? Já a Honza Búry se koupeme v Mexickém zálivu. Ochutnáváme mořskou stravu. A navštěvujeme památník Texasko – Mexické války. Chceme vidět i tu loď zblízka, ale pan strážník přicouval! bleskurychle a je evidentně proti.

Odpoledne trávíme v centru Houstonu. Příjemné město. Vlastně první místo v USA, kde bych si dokázal představit bydlet. Nedaleko centra je park. A i přímo v centru se najde pár míst k odpočinku. Hlavně tu ale jsou vidět evropské vlivy – staví tu jeřáby od Liebherra a tramvaje zase vyrobil Siemens. Celá poetika bohužel dostává na frak večer, kdy na město padá tma...


Hlavní aktivitou třetího dne je návštěva vesmírného střediska v Houstonu. Můj první dojem bych popsal slovy kosmický Disneyland, ale s přibývajícími hodinami se můj názor rychle mění. Viděli jsme řídící centrum programu Apollo. A taky skutečnou raketu Saturn 5, která kvůli škrtům v rozpočtu nikdy nevzlétla a leží zaparkovaná v hangáru. A ve Starship Gallery je pak celý kosmický program pěkně chronologicky popsán. Prakticky každé druhé datum obsahuje zmínku o tom, co nefungovalo tentokrát, kdo (málem) uhořel, utopil se, nevrátil se na zem... takže se pak nestačím divit, když jsou v obchodě se suvenýry hrdě vystavená trička s nápisem Failure is no option...

Ještě jednou jedeme do centra Houstonu. Venku je 30 stupňů a ventilátor motoru to nezvládá, a přestože topíme naplno, jsme nuceni nedobrovolně parkovat. Na druhý pokus se dostáváme na místo a pokoušíme se dostat do oblak. V den předem vyhlédnutém mrakodrapu nás zklamali – restaurant na vršku prý v 5 hodin zavírá, takže je čas na náhradní řešení. Budova poblíž působí slibně. Takže jdeme na to.


Veřejným výtahem se dostáváme do 10., nejvyššího patra garáží. Pak stoupáme 5 pater po požárním schodišti. Procházíme okolo zamčených kanceláří a okolo recepce do dalšího výtahu, který operuje v patrech 11 – 23. A opět stejný princip: okolo recepce a na další výtah. Ten nás vyváží až do nejvyššího, 36. patra. To bude asi hodně bohatá firma, když má takovouhle luxusní recepci. Vcházíme dovnitř. S otázkou „We are tourists and we would like to take some pictures here., Is it possible?“ se slečna recepční evidentně ještě nikdy nesetkala. Říká ok, pouští nás dovnitř a my fotíme:-)

S Texasem se loučíme večeří v našem oblíbeném Taco Cabana a Texas s námi velmi luxusní bouřkou o pár hodin později. Do Manhattanu přijíždíme v půl osmé ráno, snídaně, chvilka spánku a hurá do školy.

Výlet byl super, takže kam příště?

Letem světem

Koncem září proběhly 2 akce, které hodně promluvily do historie, anebo přinejmenším do průběhu našeho pobytu v Kansasu. Byly natolik intenzivní, že se o nich pisatelé ani nestihli zmínit. Naštěstí důkazy v podobě fotek na Facebooku existují a tady je i pár slov...

První akce byla maskována heslem 3rd International Food Conference. Jednalo se o super odpolední barbecue se spoustou vtipných her. Odehrávala se u jezera Tuttle Creek, na kopci s výhledem na toto jezero.

Druhou, neméně důležitou akcičkou, byla Czech Party. Hrála se česká muzika, vařilo a následně jedlo české jídlo, připíjelo se „na zdraví“... akce byla výborně rozjetá a všichni si jí moc užívali až do okamžiku kdy nás navštívila správa Jardine komplexu, kde se naše story odehrávala. Jinými slovy, party byla předčasně ukončena a moje tvrzení, že tato party bude „legendary“, se více než naplnilo.

Kasička

Mohl bych psát o tom, jak tady pilně tvoříme domácí úkoly. A kolik toho tady musíme přečíst. A že o přednáškách z managementu máme testíky téměř každou hodinu, tedy 3x týdně. Což je velmi vtipná to metoda, jak zajistit dostatečnou docházku:). Ale ruku na srdce, bavilo by vás to číst?

Daleko podstatnější je, že Cassie (loňskou českou skupinou překřtěná na Cassiecka) v pondělí odlétá na dlouho do Německa. A proto je třeba udělat party!

5 repráků, UV zářivky, stroboskop... kde jsou časy těchhle parties! Všechno šlape jak má, lidí přibývá a v tom volá Terka. Kde že to vlastně je?! Stojí tu rozsvícené bílé auto a 3 lidi před ním, povídám...

No jo, jenže mezi tím přijíždí policejní auto a parkuje u našeho party domečku. Jakou že mají místní policejní auta barvičku? No, nebudu vás napínat, Terka přijíždí a vesele zdraví policajta v autě „Hey, how are you?!“ LOL!

To, že policajti navrhli ztlumit volume nás nepřekvapilo. Na rozdíl od toho, že nás po hodině navštívili zas. Jill, Christie, já a ještě jeden panáček opouštíme zahradu zadními vrátky. Obcházíme nejbližší blok a schováváme se na dětském hřišti. Vítejte na houpačkách! Není to super vrátit se o hezkou řádku let zpátky? Myšlenka TP se dostává do USA, napadá mě...

Party pokračuje v klubíku PJ’s a poté se stěhuje k Fernandovi. Před třetí hodinou party opouštíme. A dobře děláme, policajti si prý čtvrteční party našli znovu, ve 4 ráno. Měla to být „never ending party.“ A skoro to vyšlo!

Mít možnost se pochlubit

Tak tento týden byl ve znamení prvních exams. Zatímco spolužáci v Praze již nedočkavě pokukují po ikoně AutoCADu na ploše a sní o našich milovaných turniketech, tady už je 4. týden a náš první pokus se naplno intelektuálně projevit a sdílet nabité vědomosti s našimi vyučujícími.

Možná máte pocit, že multiple choice questions (test kde vybíráte 1 správnou ze 4 nabízených odpovědí) je legrace. Taky jsme měli. Ale když polovina otázek je typu: „Který z následujících NENÍ?“ anebo když odpověď za d) je „Žádný z výše uvedených“, nastávají horké chvilky.

It can’t be better!

Do you go to the party today?

No.

Why?

Because the party yesterday was really good.

But it can be even better today.

No, it can’t be! :-)

Skies

V sobotu vyrážíme do Kansas City. Posádka je následující: Já, Jan, Jan, Jana... a Lukáš. A v druhém autě Carlos, Kamila, Vanda, Jaro, Felix.

První zastávka je v Legends – nákupní zóna na okraji Kansas City. Prý vyhlášená. Obchody jako Nike a Adidas nesmí chybět. Jana nakupuje boty. Jedny na běhání a jedny na chození... A za polovinu pražských cen.

Následuje cesta do centra města. Prodíráme se spletencem nadjezdů, podjezdů, nájezdů a výjezdů. Parkujeme auto a jdeme se najíst. Mexická restaurace je naším útočištěm. Příjemná obsluha a chutné jídlo. Jen se vyznat v tom jídelním lístku:-)


Procházíme mezi budovami Downtownu. Pěkně vysoké. Navštěvujeme Power & Light District. A hned vedle je nová budova Sprint Center – v listopadu tam hrají Coldplay.

Přesouváme se na jih. Půlka výpravy jede autem, my statnější pěšky. Procházíme okolo starých cihlových baráků a za zády se rýsuje panorama Downtownu. A před námi „rostou“ budovy Crown Plazy. Na špičce jedné z nich je prý restaurace...


Vstupujeme do hotelu. Jsme naprosto nenápadní čeští turisté s baťůžky na zádech. Intuice nás vede k výtahům. Volíme nejvyšší patro – Skies. Do restaurace nás kupodivu pouští bez větších výhrad. Nic si neobjednáváme, jen fotíme. Všechno a ze všech stran. Podlaha se otáčí. A atmosféra luxusní restaurace se skleničkou vína za 10 dolarů je vážně narušena. Nemuseli bychom tolik hulákat...


Poslední akcí v Kansas City je baseballový zápas místních Royals proti Indiánům z Clevelandu. Klasika. Mega stadion. A opravdu mega obrazovka. Spousta lidí. A nuda. Hrajou to 3 hodiny a skóre je 3:1. Prý běžná praxe.

Takže už nám zbývá akorát zajít na NBA. A to bude určitě taky nuda. A NHL je odsud pěkně daleko...

Bazén

Jsou různé zámky. Ale jedna věc je jasná - zamykají se klíčem, anebo na kód.

Ty na klíč se dají rychle zamknout, i když nemáte klíč v ruce. To je velká výhoda. A jaká je výhoda těch kódových? Že se dají rychle odemknout i když nemáte klíč v ruce...

Čtyřikrát a dost

Ve čtvrtek si jedeme udělat Kansaský řidičák. Jedu já, Honza a Vanda. A Honzovo auto, jízdu tu totiž děláte ve vlastním autě:-)

Platím 25 dolarů, absolvuju oční test a beru si papír s otázkami. Je jich 25 a můžeme mít maximálně 5 špatně. Honza je expert, má jen 2 chyby. Já a Vanda sledujeme tužku komisaře, jak nám kroužkuje špatné odpovědi. Vyjde to? 3... 4... Je to napínavý boj, tužka se zastavuje u poslední otázky. Ta je špatně, naštěstí však 5. chybnou. Juchuuu! Mám to:-)

Přichází jízda. Poprvé sedám za volant Honzova auta. A poprvé řídím auto s automatickou převodovkou. A už se rozjíždím!

Jízda trvá asi 10 minut, objedete standardní kolečko po okolí, pak se vás zkoušející zeptá, jak se parkuje auto do kopce (ručka, rychlost, volant na max. doleva – aby se kola zastavila o obrubník).


Všichni tři jsme to udělali. Hurá! A kdyby vám to napoprvé nevyšlo, nezoufejte! Za těch 25 dolarů si to můžete vyzkoušet dohromady 4 krát, a to dokonce v ten samý den:-)

What a weather?!

Dva týdny nesnesitelného vedra. Okolo 90 F (přes 30 našich stupňů) kombinovaných s vysokou vlhkostí - na to našinec není zvyklý.

V úterý trávím odpoledne na koleji, pak jdu na večeři. Vycházím z menzy a šok! Teplota během toho odpoledne klesla o 25 F (víc jak 10 C)! Stěžuju si spolubydlícímu. Odpověď je jednoduchá – „To je Kansas!“

Ve středu už je zataženo a prší... Stejně tak prší během naší sobotní návštěvy Kansas City. V neděli se trošku otepluje, aby pak v noci přišla bouřka. Kdy vás naposledy v noci vzbudil hrom? Na základě menšího průzkumu u snídaně zjišťuju, že tady skutečně všechny.

V pondělí je tu nehorázná zima, tipoval bych 15 stupňů Celsia. Všem je zima, i Američani na tohle nejsou na začátku září zvyklí.

A dneska, opět v úterý, se probouzíme do jasného dne...

It’s nice to have you here

V pátek party. V sobotu fotbal a party. V neděli, pro změnu, opět party. Je čas něco dělat! Jedeme k jezeru Tuttle Creek!

Sraz ve 2 u Rec. centra. Scházíme se já, Jaro, Terka. A Felix. Ten totiž zná cestu:-)

Ujet na našich starých herkách 6 mil, to dá zabrat. Obzvlášť, když se cesta "příjemně" vlní. Co že je nepřítelem cyklisty? Kopec a vítr? No, dneska máme čest s obojím:(

Parkoviště hlídá milá paní. Je z Británie. A my z Česka. „It’s nice to have you here,” říká. Tuhle větu slyším už snad po padesáté. Co je podstatnější, dole u pláže prý máme každý vhodit 1 dolar do kasičky. Co myslíte, že jsme udělali? Nebudu vás napínat, jsme Češi:-)


Jezero je super. Jdeme si zaplavat. Moc se mi to tu líbí. I ty stromy, na které ostatní nadávají. Určitě se sem brzo vrátím. A snad i s lepším kolem – po svazích okolo jezera prý vedou bikové traily.


Loučíme se s jezerem a já se těším na brzké shledání. Dnešek stál za to!

1+1=3

Tato formulka je pro mě ústředním tématem uplynulého týdne. A obávám se, že ne jen uplynulého.

Možná jen otázka filozofická. Kdo ví? Matematik by také možná dokázal odpovědět, patrně zavedením vhodné číselné soustavy. Jenže kdepak architekti. Našim úkolem očividně je zkombinovat 2 objekty či funkce tak, abychom dostali víc. Aneb „how to add a value?“

Taky jste měli pocit, že zvládnete všechno? Já ho bohužel při zapisování ateliéru tak trochu měl. Proto jsem si zapsal ateliér 5., tedy nejvyššího ročníku. A byla to zatím největší chyba, jakou jsem tady udělal.

Lidi toho tady možná neumí o moc víc, než já. Ale mají za sebou daleko víc ateliérových projektů. A daleko víc nápadů. A na čem získávají nejvíc, je schopnost vysvětlit a obhájit svoje nápady. Zkrátka, budu se muset hodně, hodně učit. Snad mi učitel pomůže to nějak zvládnout. A vlastně, přeřadit do jiného ateliéru mě snad můžou vždycky. Tak proč se trápit?!

Purple madness

Sobota je skoro státním svátkem. Začíná fotbalová sezóna. Její přivítání proběhlo už v pátek, velkými oslavami se spoustou různých show následovaných ohňostrojem – to vše na Poyntz Avenue, hlavní nákupní třídě.

Jako nováčci v této zemi si pochopitelně první fotbalový zápas nemůžeme nechat ujít. Honza sehnal lístky pro všechny – sedíme pohromadě, každý platí studentskou cenu 35 dolarů.

Blížíme se ke stadionu. Parkoviště je plné aut. Lidi stojí před auty, grilují, klábosí, snaží se dostat do nálady. Mnozí začali už o poledni, přestože zápas začíná až v šest večer.

Všude okolo je fialová – barva naší univerzity. Fialová trička, fialoví maskoti, fialové sedačky... Připadám si jako looser, že jdu v bílém tričku.

Samotný americký fotbal je vcelku nudná záležitost, obzvlášť v případě, kdy jeden tým (ten náš) je výrazně lepší než soupeř (Texas). Nejdůležitějším prvkem tak je veškerá show okolo. Lidi fandí, střídavé vstávají a sedají si. Skandují. Jedí hamburgery. A pijí pivo. A po fotbale hromadně odjíždění domů. A ti, co bydlí v našem městě, pořádají party...

Na jednu party jsme taky zavítali. Vidět značně podnapilé osmnáctileté Američany není nic příjemného, vlastně můžeme být rádi, že si tyhle záležitosti odbudeme již za mladších let.

Pak k nám přichází mladíci od vedle. Nechodí na univerzitu, dělají spíš něco jako učňák. Jeden rok studia a dost. Ptají se, odkud jsme. Odpovídáme a jeden z nich říká „and where is it?“, načež druhý odpovídá „just another country“. Tak asi tak.

Stěhování národů

Za poslední týden se toho událo hrozně moc. Tolik, že jsem to ani nestíhal sepisovat. Tak zkusím zavzpomínat...


V sobotu začalo stěhování na koleje. Mě nevyjímaje. Přiznám se, od pokoje na americké koleji jsem čekal víc. Není to Strahov, ale pokoj je malý, nemá předsíň, ani vlastní koupelnu. Za tu bych si musel připlatit. Ale aspoň něco vyšlo - mám amerického spolubydlícího! Jmenuje se David a jeho jedinou objektivní vadou je, že zbožňuje svůj X-BOX 360. Jak se však během týdne ukázalo, hraní video her je patrně jedinou zábavou americké mládeže.


Co mě ještě překvapilo? To, kolik si toho lidi na kolej přivezli. Vážně mi není jasné, jak všechny ty věci mohli do pokoje naskládat.

S tímto sobotním stěhováním celý kampus kompletně změnil tvář – všechno ožilo, prázdné chodníky se proměnily v živé dopravní tepny, všude jsou studenti. V neděli ještě přibývá pár lidí a v pondělí začíná škola.

Svůj chybějící předmět – Management Concepts – si zapisuju v kanceláři fakulty managementu v 8:30 a rovnou mažu na první přednášku z tohoto předmětu. Pak přichází teorie urbanismu, stavby měst a ochrany památek. Hurá na oběd a pak na odpolední ateliér. Tam došlo k menším nesrovnalostem, učitel mi hned po příchodu oznámil, že je nás v této skupině a moc a šoupli mě jinam... Takže se stěhuju do skupiny norského profesora Norheima a snažím se asimilovat. Lidi tam jsou hodně příjemní a hned po skončení výuky mě zvou k sobě domů na víno.

Čas plyne rychle. V úterý jdeme do bazénu. A v pátek do sportovního centra. Začíná víkend, který je ve znamení party. A amerického fotbalu...

Kolo mlýnské

Ve středu nastává den D. Jdeme za Jimem, od kterého máme slíbené půjčení kol. Za 20 dolarů na celý rok, neberte to! Vybírám žlutý stroj. Má 10 převodů. Hmotnost radši ani neodhaduju. Hlavně že bezvadně ladí s mým TP tričkem! Už jenom jméno mu chybí...

Teď hurá k počítači, zkontrolovat maily, a nezapomenout na Facebook. Za chvíli přichází Kamila, čte mi přes rameno a říká: Ty znáš Lucku Rydlovou? Její blog už čtu 2 roky:-)

Schůzka s naší studijní poradkyní je další bod programu. Mám ve všem ještě větší zmatek, než před hodinou. Páteční zapisování předmětů bude stát za to:(

Všichni už z kampusu odjeli, takže sedám na svůj nový bike a vydávám se na dobrodružnou cestu skrz Manhattan k mé homestay family. Ovládání kolečka zvládám bravurně, za 20 minut jsem „doma“. Už jen koupit si helmu...

Purple Pig

Dnešek celkem nuda, nic mě neba. Přednášky v International Student Centru nestojí za nic. K obědu beru výdobytek čínské civilizace. Ani nemám moc hlad, zbytek jídla nabízím spolusedícím a přemisťuji se k počítačům.

Konečně se dostávám k tomu, co jsem všem opakovaně sliboval. Nahrávám první fotky na Facebook a zakládám tenhle Blog. Do toho se mi na Facebooku ozývá Milli, takže střídavě taguju lidi na fotkách a komunikuji s rodnou vlastí...

Píšu, píšu... party u Gošti prý byla super... sám nemůžu uvěřit, jak mi tenhle krátký chat zlepšuje náladu! V rychlosti se loučím a pln energie utíkám na odpolední program.

Znovu se ukazuje, že v Americe nemusíte nic vědět, stačí jen otevřít pusu... takže místo obcházení velkého zahradnictví procházíme skrz skleníky:) Pak sedáme do auta a jedeme do místní vyhlášené barové čtvrti Aggiville.

Honza parkuje, vysedáme a otevíráme dveře nejbližšího baru. Vítejte v Purple Pig...

Večer nás čeká večeře s ostatními (international) studenty. Proslovu místních důležitých osob se nelze vyhnout, trávíme poslední sousta a v 8 večer je vše za námi. K naší skupince se přidávají další internationals, a za chvíli jsme znovu v Purple Pig.

Celkem příjemná party. Dnešek stál za to. Moje ranní chmury se během dne postupně rozplynuly, nálada postupně stoupala, abych si pak pořádně užil večer. Tak to mám nejradši.

Pizza po americku

Pondělí je ve znamení zahájení Orientation Weeku. Přicházíme do školy přesně na čas, tedy v 7:30. Dostáváme obálku se spoustou informačních letáků a zároveň ujištění, že do 9 hodin se tu nic víc dít nebude. Tak aspoň zařizujeme studentskou kartičku, účet...

V 9 hodin vcházíme do Forum Hall na společné uvítání zahraničních studentů. Připadám si tu víc jako v Pekingu na olympiádě než v USA, je tu celkem asi 300 zahraňáků a z toho dobrá polovička jsou Číňani a další asiaté. Mazec!

Během uvítací session se nic zajímavého nedozvídáme, o to více pociťujeme výkon amerických klimatizačních jednotek. V místnosti je snad 20 stupňů, ne-li méně, a my se nemůžeme zbavit pocitu, že je nám zima.

Oběd probíhá v poklidu, vyhýbáme se stánku s čínským jídlem, u kterého je fronta na dobrých 20 minut, a bereme útok pult s kuřecím. To kupodivu bylo vcelku poživatelné, na rozdíl od citronové limonády, která se na první pohled tvářila naprosto neškodně, aby se pak proměnila v neuvěřitelně sladké nepoživatelné fuj.

Naše paní domácí má dnes dlouhý večerní program, takže vaří její manžel Larry. Bere to sportovně, zve nás na pizzu. Takže sedáme do auta a míříme za město. Larry zastavuje u Pizza Hut, pobočky megasítě amerických pizzerií. Vcházíme dovnitř a je nám zde ještě větší zima, než dopoledne ve Forum Hall.

Americká pizza, to je story sama o sobě. Nejprve si dáváme salát. Na výběr jsou kromě okurky a rajčat a další zeleniny také meruňky, zajímavá kombinace. Pak dostáváme na stůl sklenice na Pepsi Colu, které jsou po okraj naplněné ledem. Kdyby nám snad bylo uvnitř horko.

To, co američané považují za pizzu, vám budu muset při příští návštěvě nafotit, abyste mi věřili. Zkrátka, v době začátků Pizza Hut tam prý dělali pizzu s tenkým těstem a trochu zdobení navrchu. Patrně něco aspoň trochu se blížící italské pizze. Dneska je to spíš závod s ostatními fast foody o to, kdo vám podá vydatnější jídlo. Nedokážu si představit sníst tuhle americkou pizzu celou. A málem bych zapomněl, po pizze samozřejmě následuje sladká tečka – dortík polévaný čokoládou.

Poslední akcí dne je návštěva místní knihovny. Na takhle malé město pěkně vybavená. Nacházím oddělení Graphics Design a tiše závidím. V knihovně na Mariánském náměstí si vystačí s 30 cm pro tuhle sekci, v Manhattanu jim nestačí 2 police... Takže už plánuju víkendovou výpravu do knihovny. Kde sehnat spacák?

Vzpomínáte, co je to dial up?

Velmi volný program měla neděle, kromě návštěvy místního plaveckého bazénu jsme nic nepodnikali. Takže zkusím menší filozování na volné téma.

Možná žijete ve stejné iluzi jako já. Že Amerika je zemí zaslíbenou internetu. Patrně opravdu je, ale jsou i výjimky...

...jak rádi byste si zatelefonovali po Skypu, nahráli pár fotek na Facebook, odeslali několik mailů! Čáru přes rozpočet může udělat jedině pomalé připojení na internet. A to je přesně náš případ. Naši domácí mají, věřte tomu nebo ne, klasické vytáčené připojení! Takže i načtení stránky typu www.centrum.cz trvá zhruba 30 vteřin. U nahrávání fotek se radši ani nepokouším.

Je to zvláštní, jak jsme na síti sítí závislí. Bez internetu si nezjistíte, které vyučované předměty jsou ještě volné, a na které už můžete zapomenout. Takový zvláštní pocit. Na TP si odpojení od internetu příjemně užíváme, ale tady, když potřebujete zařídit x věcí, a když vám každou chvíli píšou přátelé z Česka, abyste konečně něco napsali a pochlubili se fotkami, je to ubíjející. Už se moc těšíme na začátek roku, až se vše zajede do svých kolejí, až budeme skypovat, chatovat, facebookovat a kdovícoještě až do omrzení.

První den a hned barbekjů

Je sobota 16. srpna. Naše první ráno v USA. Vstáváme v 11 hodin. Naše paní domácí pro nás připravila snídani. Věřte tomu nebo ne, snídáme české koláče! Prý recept od prababičky. Snídaně je proložena vzpomínáním naší hostitelky na své předky – paní má pečlivě zdokumentovanou rodinu až do roku 1850, možná ještě dále.

Jedeme do města na prohlídku kampusu. Řídí paní a ukazuje, co vidíme okolo. Vzpomínám na svojí roudnickou babičku – taky dokáže pouštět volant a ukazovat na všechny strany, co právě můžeme vidět:-)

Na kampusu se scházíme s ostatními Čechy a 2 hodiny se procházíme. Vanda z ČZÚ ze Suchdola nám ukazuje svůj luxusní byteček, zatím zcela nezařízený, ale slibující hodně vděčných parties. Uvidíme.

Večer pořádáme na zahradě barbekju, hostime ještě další dva Čechy. Těm dělá homestay family týpek jménem Jef. Před půl rokem mu zabavili řidičák, takže klukům půjčil auto, aby za námi mohli dojet.

V půl deváté večer už zase přemáhám spánek. Přeci jen, 7 hodin časového posunu se na mě silně podepisuje. Přeji všem dobrou noc a jdu spát.

Nejdřív tam musíte doletět

5 hodin ráno. Sraz na letišti. Postupně se schází celá naše 7 členná česká banda. Poslední loučení a už procházíme checkem.
Ještě v duty free shopu kupuju 2 Becherovky, budou se hodit…

Usedáme do letadla a za nedlouho vzlétáme. Na dlouho poslední pohled na Říp a pak už naše zem mizí pod neprůstupným mořem oblak. První půlhodinu letu to drncá, jako bychom jeli po D1 na Brno. Dostáváme malé občerstvení a zanedlouho přistáváme v Amsterdamu. Zde nás čeká cesta po letišti doslova z jedné strany na druhou. Asi tak 30 minut stání na travelátoru, přerušené celní kontrolou.

Už jsme na gate G06 a procházíme další kotrolou. Zde končí své putování ony 2 lahve karlovarské léčivé vody, prý si můžu na palubu vzít jen alkohol koupený na Amsterdamskm letišti. Škoda...

...How many pieces of luggage do you have? Did pack your things yourself? Did anybody give you anything to bring to the US? Všechno zapírám, dostávám zpátky svůj cestovní pas a boarding pass a nastupuju do letadla. Delta Airlines si pro nás připravily Boeing 767, poměrně velký stroj. Co je ale podstatnější, náš let je poloprázdný:) Ukořisťuji dvousedadlo po levé straně, Honza (ten druhý z celkem tří Honzů, kteří letíme pohromadě) pak zabavuje prostřední trojsedadlo. Aspoň se cestou vyspí...

Let do Atlanty trval asi 9 hodin. Hned po dosednutí nás čeká velká kontrola, pánové za přepážkou jsou celkem vstřícní. Jana říká, že ten její kotrolor dokonce vtipkoval. O jejím příteli, který je v Čechách. Že prý jí dává tak měsíc, a bude si užívat s jinou...

Konečně zapínám telefon a zjišťuju, kolik miláčků si na mě vzpomnělo. V rychlosti odpovídám na smsky a nastupujeme do metra, které propojuje jednotlivé terminály Atlantského letiště. Za 3 minuty jsme na druhé straně letiště, docela rozdíl proti Amsterdamu!

Náš třetí let, z Atlanty do Kansas City, trval 2 hodinky. Na letišti už nás čeká naše homestay family. Milí postarší lidé, u kterých budeme následující týden bydlet. Paní má prý české předky, a v Kansasu žila ve vesničce jménem Pilsen. A její manžel je zas poloviční Němec.

Cestou do Manhattanu, kde je náš univerzitní kampus, nás berou na večeři. Jak jinak, než čistě americkou. Chickenburger s porcí hranolek a limonádou, co lepšího si dokážete ve 3 hodiny ráno našeho evropského času představit? :-) Cestou z večeře usínám v autě a probouzím se až před domem našich hostitelů. Ještě předáváme dárky z Čech a jdeme spát. Usínám během 5 vteřin...