Procházím ulicemi. Listí poletuje, kam ho vítr nese. Sluníčko se díky opadanému listí konečně dostává až mezi domy. Vše vypadá tak opuštěně. Ale díky hře světla a stínů tak živě a působivě. Listí voní a dotváří neopakovatelnou atmosféru krásného podzimního dne.
Stoupám ulicí až na vršek kopce. Naskýtá se pohled na město. Barvy jsou všude, kam se podívám. Pokračuju pěšinkou a dostáváme se k M. Popojdu pár kroků a jsem u A. O kousek dál je N, a hned za ním H. Takhle po krůčkách čtu celý nápis.
Fotím, sedám, poslouchám vítr. Dnešek má magickou atmosféru. Zítra se prý už má ochladit. A tak si uvědomuju, že tady něco končí. Že těch zkoušek a projektů bude od teď jenom a jenom přibývat. Radši na to nemyslet a užívat si barev, dokud to jde.
3 comments:
Barvičky jsou nádherný, tak nač ta přílišná melancholie ;)
wow, Džounsi, ty jsi poet!
no mazec, jak když jedeš trambají do Hlubočep :-)
Post a Comment