Na horách!

Táta jede v dubnu na konferenci do Knoxville. A já chci na delší víkend zmizet z Kansasu. To zní jako plán!


V pátek zatahuju školu a Vanda mě veze na letiště. Dva lety a už vystupuju v Knoxville. Tátovo letadlo má zpoždění, ale nevadí čekám až se dočkám. Jedeme do hotelu, klábosíme s taxikářem, jdeme na večeři a prozkoumáváme staré centrum města.


A ráno brzký budíček, půjčit auto a hurá na kopce! Ty nás příjemně překvapily. Jsou pěkné, vysoké, a vedou v nich vtipné cesty. Jako třeba ta úplně první – potok se přechází po lehce otesané kládě, se zábradlím po jedné straně. Navíc v noci mrzlo, takže to výtečně klouže. Cestou prolézáme skrz jeskyni, stoupáme pod převis, místy se radši přidržujeme ocelových lan – cesta je totiž opět namrzlá.


Parkujeme u chaty. Od ní je to asi 300 metrů na vrcholek hory Mt. Le Conte, na které se nám představuje panorama Great Smoky Mountains. A nevěřili byste, co může příroda vytvořit za krásu – to je prosím námraza na stromech.


Druhý den vyrážíme k vodopádům. Cesta by měla vést podél řeky. Měla by, kdyby jí do cesty nepřišlo pár kopců a skal. Takže se houpeme do kopce a z kopce... Vodopády však stojí za to, oblazli jsme je celé dokola, abychom si na ně mohli šáhnout ze všech stran. Cestou zpátky pak stopujeme srnky a fotíme je, jak brodí řeku. Paráda!


Třetí den (toť prosím alternativa k managementu a ateliéru) se jedeme podívat do indiánského muzea do Cherokee. Při cestě zpátky, skrz průsmyk v horách, fotíme – v místě, kde v sobotu bylo na tričko, v pondělí sněží :-)

Je úterý ráno, já hupky hupky na letiště a do Kansasu, táta na konferenci a do New Yorku...

Na podruhé a ještě lépe

Jarní prázdniny. Původně jsem chtěl jet do Chicaga. Sehnat pár dalších lidí a vyrazit. Plán vypadal jednoduše, ale marně jsem hledal spojence. Všichni měli namířeno jinam.

A pak jsem jednoho dne při obědě potkal Rosse, kamaráda z ping pongu. Že prý jeden s partou přátel lyžovat do Colorada. Jen na dva dny, a do nějakého malého střediska. Nevypadalo to zpočátku nějak extra, ale...

...pak se ukázalo, že ta partička lidí vyráží z Wichity a že můžu u Rosse před výletem přespat u jeho rodiny. A taky, ve Wichitě bydlí Jill, což slibuje příjemnou exkurzi po místních barech. To už začíná znít jako plán. A když k tomu ještě připočtu, že přespávat budeme v Boulderu, není o čem diskutovat.


V pátek večer začínají prázdniny. A to oslavou Christininých dvacetin. Už dlouho jsem na žádné party nebyl, doslechl jsem se z Čech, a tak vyrážím. A stojí to za to. Jdu spát jen tak tak, a v sobotu odpoledne mě už Ross vyzvedává u dveří našeho apartmánu.

Příjemná 2 hodinová jízda po silničce, která se kroutí kansaskými Flint Hills. Kopečky, stromy, jezera, na Kansas až překvapivě pěkná scenérie. Přijíždíme k Rossově domu, vítá mě jeho rodina a Grace, asi 30 kilogramový pejsek. Hodný, neštěká a nekouše. Ještě vyřídit nakupování, a hurá do centra Wichity, kde už čekají Jill a Robert, kteří jsou mými společníky na následujích několik příjemných hodin strávených postupně v 3 mísních barech.

Už je neděle ráno a mě čeká povinný kulturní bod programu – návštěva amerického nedělního „kostela“. Celá akce je, překvapivě, poněkud neformální. Kazatel se střídá s kapelou, která hraje a zpívá, a s ní také celé obecenstvo kostela. A já jsem zase o kousek dále v poznávání téhle země – každou něděli se tu všichni sejdou, pozdraví se, zazpívají si, zkrátka prožijí spolu příjemné dopoledne, aby se poté rozešli každý znovu pokračovat v „boji“ v této individualistické společnosti.


Je 1 hodina odpoledne, a my vyjíždíme. 19 lidiček v autobuse, řídit bude na střídačku Rossův brácha TJ a Alex. Cesta ubýhá rychle, a v 10 večer jsme v Boulderu. Přespáváme a ráno autobusem vyjíždíme do hor.


Ranní půjčení výbavy probíhá v mém případě klasicky – vyzkoušet boty, obstarat helmu a připlatit si na Demo lyže. A hurá na sjezdovku.


Středisko je poloprázdné, zato plně zalité sluníčkem. Sníh je poněkud měkčí, ale ještě netaje. A všude pohoda. Takhle si představuju jarní lyžování. Ráno vykroužit pár carvových oblouků na sjezdovce, a odpoledne se vydat objevovat místní specialitky.


Tou pondělní je „sjezdovka“ Salto. Začíná klasicky – šipkou směřující do lesa. Boulemi se pomalu prohopsávám hlouběji mezi stromy,. Tenhle slalom začíná vypadat poněkud nebezpečně, obzvlášť, když sklon svahu narůstá. Celé je to o tom „zatočit pokaždé, když je to potřeba“


Už to vypadá, že je vše za mnou, ale chyba lávky. Právě přichází největší šperk - do zavedené trasy totiž spadl strom a nejvtipnější metoda, jak ho překonat, je použít připravený skokánek :-)


Boulder je moje vysněné místo, hrozně jsem o toužil navštívit. A tak se večeře na místní proslavené třídě Pearl Street řadí k mým největším zážitkům tohoto výletu. ...nikomu nemusím povídat, že stála 20 dolarů :)


Na druhý den měním lyže - all mountainky Völkl AC 30 za crossky od Stöckli. A musím přiznat, že mi na ranním umrzlém terénu dávají pěkně zabrat. To se mění po obědě, kdy je sluníčko zase zpátky. A my se přesunujeme na zelenou sjezdovku a jdeme natáčet video.


Mojí atrakcí pro úterní odpoledne je sjezdovka Moose Glide. Já bych ji spíš pojmenoval Slalom mezi stromy. Vzpomínám si, jak jsem měl loni ve Val d Isere respekt z toho 1 sloupu lanovky, co trčel upstřed zasněžené pláně. Tady je těch sloupů celý les, akorát že jsou dřevěné. Je to zážitek, a vlastně i paráda, si to s respektem projet a užít.


Večer rychlá večeře v Boulderu a hurá do Wichity. A ve středu odpoledne jsem už zase zpátky v Manhattanu.

Tentokrát jsem nenajel tisíce mil. A přesto to byla suprová akce. Sice krátká, ale za to hodně intenzivní. A díky těm 18 lidem okolo moc příjemná!

Léčitel

Na začátku semestru jsem se necítil nejlépe. Týden jsem ještě vzdoroval, ale nakonec se přeci jen odhodlal a vyrazil vyhledat radu odborníka. Pro nás studenty je to zadarmo, tak proč ne...

Přivítali mě na recepci, pak jsem čekal ani ne 5 minut, a už jsem byl na řadě. Do vyšetřovny si mě odvedla usměvavá paní.

Zvážila mě, změřila si jak jsem vysoký, teplotu, zeptala se na léky - jestli nějaké aktuálně užívám. Pak mi změřila tlak, řekla „That's good.“ a zapsala si čísla. „To je docela nízký, ne?“ ptám se. „Vlastně jo, povídá ona.“ :-) Ale že prý taky má nízký, tak se nemám strachovat.

Ještě pár otázek padlo, a pak přišla ta rozhodující: „Bolí vás něco?“

Jen tak z legrace bych sem asi nechodil, povídám si pro sebe. A vysvětluju jí, o co jde. Lékař prý přijde během minuty.

Povídám celé mé trápení znovu. Pan doktor si mě prohlídne, nakoukne do krku, poslechne dýchání. A podívá se do papírů, co sepsala ona dáma před ním. A pak pronese rozsudek: „Myslím si, že...

...co vám je, je pravděpodobně [ten anglický výraz si nepamatuju]“. Napíše mi léky, a odesílá mě do lékárny. „Mám jako ležet doma a pít čaj, nebo smím chodit do školy?" ptám se ještě. Prý můžu normálně chodit do školy, jen bych si aspoň pro dnešek měl trochu vyspat a jinak je to prý "good" :-)

Design Development

No Pain, No Jane

Je to naprosto jednoduchá cesta. 500 mil po dálníci I-70, pak odbočit doprava a jet 40 mil po silnici 40. Přesto se to dá poplést. Díky Derickově radě jsme odbočku přejeli o 30 mil. Prý to bylo na jiný Winter Park, říkal. Nebylo. No jo, co bych taky od Amíků nechtěl, že?

Taky byste čekali, že v Americe budou mít čipové permanentky už leta? Taky jsem si myslel... Ale úplně největší tragédie je lyžařská mapa a značení sjezdovek. Nedokážu si představit se tu orientovat za mlhy. Ještě že všechny cesty vedou do Říma a sjezdovky (obvykle) dolů.

No, ale konec řečí a hurá na lyže, ne?! Počasí nám první den moc nepřeje, za to sjezdovka je po ránu parádní – na v noci urolbovaný povrch totiž napadal čerstvý sníh, takže si to ráno zlehka krájíme v prašánku... To by bylo moc fajn, jenže zprava slyším výzvu – boule! V boulích jsem už něco najezdil, tak proč bych to nezvládl tady, ne? Jedeme na sjezdovku označenou černým diamantem...


...a nestačíme se divit. Boule vysoké až po pás, a pěkně ztvrdlé, neodpustí ani ň. Makáme co nám síly stačí, zadýcháváme se. Překonáváme první padák a za ním čeká další. Pak ještě jeden, a hurá, jsme dole. Uff!

Po poledním odpočinku nám boule nedávají spát a jedeme na ně znova a znova... což se nám nakonec pěkně vymstí večer, protože dorážíme na pokoj totálně mrtví. Okolo sedmé něco málo pojíme a místo party prospíme celý večer. Že by ta vysoká nadmořská výška? Asi taky, lyžuje se od 3000 do 3800 m. Ale hlavně, dávat si boule hned první den zkrátka nebyl rozumný nápad.

Druhý den to bereme hodně zlehoučka, abychom vůbec dožili večera a party. A děláme dobře, protože tahle party se zapsala do historie našeho pobytu ve Winter Parku. Představte si 14 lidí pohromadě ve výřivce, s plechovkami piva v ruce. Mazec, ne? No a co teprve když si dva kluci stoupnou každý na druhou stranu bazénu, vyskočí, chytí trám, přiručkují k sobě a začnou bojovat...


Den třetí vykukuje sluníčko a my si užíváme prašánek v nejvyšší oblasti celého areálu. Po poledni je tu dokonce pokus popojít pár metrů od lanovky nahoru na vrcholek, výška 12.060 stop nad mořem. Už dlouho mě 100 kroků nezadýchalo tak, jako tady! Fotíme a šup dolů hlubočáčkem. Paráda!


Poslední den přichází čas vyzkoušet místní speciality. Double diamond, černo černě černá, chcete-li. Prostě to nejlepší... jedu to okounout. Pár borců už tam směřuje, tak je následuju. Projíždíme brankou a zastavujeme na hraně.


To je pohled! Tohle je opravdu víc jak 45°! Nechávám si poradit, kudy to vzít dolů. Tady končí legrace, když nezatočím, skončím ve stromu. A hned na to objevuju další pravidlo: Když je ta boule moc velká, bude pod ní patrně skála. Bojuju, přežívám, a abych si dodal sebejistoty, jedu to ještě jednou.


Odpoledne přichází druhá specialitka – lanovka Eagle Wind. Ta obsluhuje jen samé one-diamond sjezdovky. Žádnou frontu tady opravdu nečekejte, a takové ty sklopné zábrany na sedačce taky ne – borci přeci nepadaj, ani z lanovky :-) Nahoře se začíná traverzem, který je lemován šipkami značící „sjezdovky“. Spíš bych to nazval „směr, kterým odbočit a pokračovat dolů“, neboť se pouštíte do nečeho mezi sněhovou plání a lesem.


Já to beru co nejvíc nalevo od lanovky, sjezdem s logickým názvem Left Hand. Spouštím se dolů lesem plným neposkvrněného sněhu. Labůžo. Vychutnávám si každý oblouk a chválím Apache Outlaw – ty plachťáky od K2, co jsem si půjčil (129-92-105).


No a je tu konec. Mary Jane nám dala pěkně zabrat. Ne nadarmo jsou v restauraci dole pod sjezdovkami tabulky s nápisem, No Pain, No Jane. Kéž by bylo víc času na seznámení, milá Jane!

Nikdy se nezastaví

V pátek 19. prosince, na úplný závěr zkouškového, jsme po hodině spánku a celonoční akci odprezentovali ateliér. Nedali nám to zadarmo, trápili nás od 10 ráno až do 4 odpoledne, s hodinovou přestávkou na oběd. Ale aspoň, že je to za námi. A večer se spakovat a ráno odjíždíme na 2 týdenní trip po východním pobřeží...


Zima, zima, zima. V Kansasu je při našem odjezdu -17. Ještě, že Celsia. O mnoho lepší to není ani na naší první zastávce v Nashvillu. Procházíme městem hudby, jdeme na fotbal (myšlěno ten americký) a nevynecháváme ani museem country.

Reklama na Coca-Colu za 15 dolarů, tak by se dalo popsat muzeum této společnosti. Plakáty, skeleničky, ochutnávka zdarma... to je přesně to, na čem byla tahle značka vybudována. Na reklamě. I když, jeden zajímavý moment tam byl, a sice vyprávění o tom, jak v 80. letech přišli s novou recepturou a tísíce lidí jim psali, že jinou než „jejich“ Colu, na kterou jsou zvyklí, pít nebudou. Nová Cola potichu zmizela z půltů obchodů a vrátila se stará dobrá Cola Classic. Neuvěřitelné, nakolik je díky reklamě Coca Cola zakořeněná v mozcích Američanů, že by bez ní nemohli žít...


To byla Atlanta, a teď už hurá do tepla, do slunného Miami na Floridě. Na Štědrovečerní večeři jdeme do Kubánsko-Mexické restaurace. 25. jedeme do Everglades parku podívat se na zub aligátorům. A 26. jdeme na pláž a koupeme se v moři. Zvláštní Vánoce.


Následující den je na programu Orlando a slavné vesmírné středisko na Mysu Canaveral. Z dláky si přohlížíme „odpalovací“ rampy raketoplánů a raket Saturn 5 programu Apollo. Předtsavte si, že celý raketoplán po příletu z vesmíru téměř celý rozmontují, zkontrolují a sešroubují, aby ho pak několik mil drkotali po štěrku k rampě (a tam mohli šroubky znova zkontolovat:-)


Ještě toho cestování pořád nemáme dost a pokračujeme na sever do Washingtonu. Návštěva Capitolu je téměř povinností, stejně tak výjezd výtahem na Washington Monument. A fotka Bílého domu nesmí chybět. Zajímavou stavbou je monument Thomase Jeffersona, který, stejně jako mnoho dalších staveb v centru Washingtonu, kopíruje antické stavby. Naštěstí docela úspěšně, což v Americe rozhodně není pravidlem.


No backpacks, to je New York. S baťohem vás tu skoro nikam nepustí. Ani na slavnou silvestrovskou oslavu, která, ruku na srdce, je naprosto o ničem. Nechají vás (ještě že aspoň dobrovolně) 6 hodin čekat na ulici, nejsou tam ani ToiTioky, ani stánky s čajem a grogem, a ani žádný program, žádné obrazovkya reproduktory, které by přenášely, co se dějě o několik ulic před vámi na Times Square. O půlnoci se na jedné z budov spustí balónek o 10 metrů níž, lidi si popřejí nový rok a jdou pryč. Jo, málem bych zapomněl, v Americe nesmíte mít alokohol na veřejnosti, takže si ani nepřipijete šampaňským. Takže, pokud budete mít to štěstí nachomýtnout se v NY o Silvestru, vykašlete se na celý slavný DropBall a radši se o půlnoci zajdětě podívat na ohňostroj do Central Parku.


O Manhattanu jsem slyšel hodně. Ale nejlepší stejně je to vidět na vlastní oči. Takže hurá na Empire State Building, který nabízí vyhlídku ve výšce 86. patra, tedy zhruba 300 metrů nad zemí. Jdeme tam na Nový rok. Cesta od začátku fronty nahoru zabere rovné 2 hodiny. Ale stojí to za to, výhled je ohromný. Fotíme co to dá, rozhlížíme se okolo, a pořád ještě nevěříme, jak ohromný prostor tu těmi vysokými mrakodrapy vytvořili.


Socha Svobody je další povinnou částí itineráře. Bohužel vás postí jen do podstavce, do samotné sochy už ne. Daleko zajímavější je návštěva vedlejšího ostrova, který sloužil jako vstupní brána do NY pro miliony přistěhovalců a dnes hostí muzeum o přistěhovalectví. Krásně je tam vylíčeno, co všechno si lidi vytrpěli, než byli vpuštěni do jejich vysněné „země svobody“. A kolik jich litovalo, že do toho vůbec šli. Kontroly, fronty, čekaní, nařízení... krásně tam vidíte, že systém a pravidla na všechno jsou v téhle zemi přítomny už odedávna.


Wall Street, Brooklynský most, staveniště na parcele bývalého WTC... Manhattan toho nabízí hodně. Architektům bych doporučil navštívit budovu World Financial Centra, Trump Tower a Hearst Tower of Normana Fostera. A taky perlu ve stylu Art-Deco, mrakodrap Chrysler Buidling.

Sečteno podtrženo, během tohoto 2 týdenního výletu jsem byl nespočetkrát nevpuštěn dovnitř s baťohem, zrentgenován, svlečen, vyzut z bot... Vás by to bavilo? Mě už ne. Chtělo by to něco jiného. Dát si pár dnů pauzu, relaxovat, nabrat energii. Rád bych, ale ještě to bude muset pár dnů počkat. Hurá na hory!

3277 mil

Ve čtvrt na šest opouštím ateliér. A v půl šesté už sedím v autě a vyjíždíme. Vůbec si nestíhám uvědomit, co všechno mě následujících 7 dní čeká. Je to fofr...


Santa Fe, první významnější zastávka na naší trase. Aspoň bych to očekával. No, jestli považujete Brno za vesnici, nevím, jak byste nazvali Santa Fe. Malé náměstí v „centru“, capitol a nádraží. Toť vše.


Za to Los Alamos, tam to žije. V tomhle městě probíhal (a stále probíhá) atomový výzkum USA. Nepřekvapí pak proto, že nás míjí autobus s nápisem Atomic City Bus:-) Nemůžeme najít správnou cestu dál, strážníci nás pouští skrz výzkumný areál. Projíždíme temným lesem. A náhle spatřujeme nápis Explosion Area. Ticho se rozprostřuje autem. Znělka seriálu Knight Rider není zrovna ideální hudba pro tenhle moment.


Další den je ve znamení indiánských obydlí v Mesa Verde. Průvodce nám dělá ranger Duff, který přidává k dobrému: „When things go tough, it’s time to call Duff.” Jeho nadšení pro indiány je nesmírné, necháváme se s ním vyfotit a pokračujeme krátkou procházkou mezi skalami. Je to tam pěkný, jen když si člověk uvědomí, že tady v kamenných obydlích pod převisem Indiáni bydleli ještě v roce 1300, kdy už v Evropě byla Gotika...

Cestou dále na západ se snažime ve městě Kayenta koupit pivečko. Marně. „No fire water,“ říkají nám indiáni obsluhující na benzince i v obchodě vedle.


Sklepáci hlásí sklizeno. Tak přesně tohle video si přehráváme v autě z Lukášova iPodu během čekání na lepší počasí v Monument Valley. Nakonec s průvodcem usmlouváváme cenu za projížďku z 50 dolarů na 20 a vyrážíme to tam obhlédnout. Asi to tak špatný nebylo, když i toho dne napruzená Janča nemá připomínky.


Další zastávkou je slavné Las Vegas, nejzápadnější bod našeho výletu. Jestli jste čekali hráčské doupě, budete zklamáni. Žádné utopiště dolarů bohatých se nekoná, ulice i kasina jsou plná turistů. Za to tu mají malou Eiffelovku a kopii newyorského Manhattanu. A taky fontánu, která každých 15 minut tančí v rytmu muzikálu Chicago. Vedle bankomatu si můžete vzít brožukru „When the fun stops.“ A ve slavném kasinu MGM mají vystavené BMW Z4, což dokumentuje úroveň a popularitu amerického automobilového průmyslu:-)

Nebyli byste v Las Vegas, kdybyste si nezagemblili, že?! Tak i my jdeme na to. Se sázkou 20 dolarů zkoušíme ruletu. Je to zábava. Čtvrtý pokus sázím na nulu a vyhrávám 40 dolarů. Naštěstí je během následující hodiny prohrávám a mohu tak opustit Vegas s pocitem, s jakým jsem ho opustit chtěl. A sice, že se ve Vegas nic vydělat nedá.


Po Vegas nás čeká přehrada Hoover Dam. Ta je jednou z největších na světě a produkuje stejné množství elektřiny jako náš Temelín. Jdeme na prohlídku a dozvídáme se, že v betonové hrázi prý není zabetonován jediný dělník. Škoda.


Během stavby přehrady vymysleli mnoho nových technologií. Například Drilling Jumbo, třípatrový razící aparát, na kterém mohlo 30 týpků simultánně rubat skálu a razit tak tunel. Tunely se razily 4 a nebyl by to americký management, aby posádky mezi sebou nesoupeřily... nepřekvapí proto, že přehradu postavili o 2 roky dříve než byl stanovený plán. Nepřipomíná vám to něco?


Následující den je pro mě TOP celého výletu. Ráno vstáváme před rozbřeskem, abychom viděli sluníčko vycházet nad Grand Canyonem. Grandiónzí zážitek! Vycházející sluníčko barví skály v kaňonu do červena, my fotíme, fotíme a fotíme. Což pokračuje po celý den, neb Honzové a Lukáš se snaží ukořistit nejlepší osobní snímek roku. Snad odjeli spokojeni. Já rozhodně.


Odpoledne GC opouštíme a míříme na východ. Opět jedeme skrz Monument Valley, kde to máme perfektně načasované a opět fotíme červené skály, tentokrát obarvené zapadajícím sluníčkem.


Cesta pokračuje Arizonou, skrz Moab v Utahu a pak po Interstate 70 skrz Rocky Mountains. Tam nás zastihuje sněžení a tak pomýšlíme na přespání ještě před Denverem. Marně, všechny motely jsou obsazené. Na dálnici je 10 cm sněhu, jedeme 30 mil v hodině (48 km/h) a těšíme se do Denveru. Ve 4 ráno jsme konečně tam. Hurá! Během 12 hodin jízdy jsme se z arizonské pouště přesunuli do zasněžených hor.


V Denveru máme 2 hodiny na prohlídku. Je to fajn město, a z amerických moje zatím nejoblíbenější. Je hned na úpatí hor. Mají tam pěší nákupní zónu procházející skrz celý downtown. A nejoblíbenější značkou oblečení je tam The North Face.

Se slzou v oku opouštíme Denver a čeká nás 8 hodin jízdy nekonečnou rovinou. Do Manhattanu se vážně moc netěšíme, ale musíme tam. Thanksgiving jsme si protáhli z 5 dnů na 7 a za 2 týdny nás čekají zkoušky...